Ezop vypráví o muži, který vykládal, jak skvěle skáče a jak se mu to dařilo na ostrově Rhodu. Tak ho dopravili na Rhodos a řekli mu – je tu Rhodos, tedy skákej. Hic Rhodus, hic salta, řekli mu. Bajka se dobře hodí na Andreje Babiše a je dobrým vkladem do debaty o tom, zda podnikatel obtěžkaný lustračním malérem na Slovensku má být v české politice nebo nemá.

Je to debata pošetilá. Andrej Babiš dal dohromady hnutí ANO, uspěl v něm nad veškerá očekávání, a tudíž v politice je. Jeho lustrační stín není novinka pro voliče, kteří ho volili. Házeli do urny lístek s vědomím, že Babiš, možná, coby za minulého režimu pracovník výsadku zahraničního obchodu, tak či onak spolupracoval s StB. Nevadilo jim to a hnutí ANO se stalo druhou vůdčí politickou formací ve státě. Při vší úctě, stalo se to díky Andreji Babišovi a nikoli pánům Stropnickému nebo Komárkovi. Kdyby Babiše nebylo, Martin Komárek by makal někde jinde než v hnutí ANO.

Když tedy lustrační malér vadil, mělo z toho být předvolební téma. Bylo, ale slabé a neprosadilo se. Bylo takových témat víc, například alkoholismus, sebestřednost a neschopnost konsenzu Miloše Zemana. A ejhle, nevadilo to a máme ho v čele státu.

Patří Babiš do politiky? On sám opakovaně prohlašoval, že by ho nikdy nenapadlo se do politiky plést, kdyby u nás byly normální poměry. Angažmá v politice bezpochyby tratí jako podnikatel – nelze si představit, že jeho podnikání bude bez jeho plného nasazení šlapat na sto procent. Srovnávání s VV je liché. Když nemá smysl srovnávat jablka s hruškami, proč srovnávat dvě politické formace? Politika je obchod s nadějí. Babiš voličům naději nabídl, voliči ji přijali, dali mu důvěru. Takže je teď na něm, aby ukázal, zdali nejen dovede kritizovat a slibovat, ale že se umí politicky chovat a že v politice uspěje.

Přirozeně, že politik čelí mnohým protivenstvím a to, že na něho teď vytáhli lustrační kauzu, je jedno z nich. Prostě – musí ho překonat, je to první zkouška, určitě ne ta nejvýznamnější, která ho na politické dráze čeká.

K lustracím jako takovým

Tady v Neviditelném psu jsem nejednou o lustračním zákonu psal – v jeho prospěch. Příští rok to bude pětadvacet let od pádu komunismu a podotkněme, že komunismus roku 1989 byl už napůl zpráchnivělá mršina a od nástupu Gorbačova k moci už to bylo něco zcela jiného než za Brežněva. Ale budiž, formálně to byla bolševická diktatura.

Dnešní čtyřicátníci ji znají očima patnáctiletých kluků a holek, jimiž tehdy byli. Začíná to být téma poněkud vyčpělé. Lidovci se připojili k lustrační debatě a udeřili na buben, aby byli víc slyšet, ale to jim na popularitě nepřidá. Vrátili se do sněmovny a to je dobře, protože jejich hlas tam bezesporu patří. Ale voliči je tam nevrátili, aby ohřívali pětadvacet let starou polívku. Odkazují se na vyrovnání s komunismem. To selhalo už v roce 1990, kdy se nepodařilo prosadit zákaz této antidemokratické strany. Během doby se ukázalo, že si to nepřály tehdy tón udávající disidentské elity, vesměs s těžkou komunistickou minulostí z těch nejhorších dob, a lhostejní k tomu byli i občané.

Kdo na tom dnes bazíruje, je poněkud směšný, jako by někdo přišel zaprášený s puškou a trikolorou na klopě, že přichází z Němé barikády na Trojském mostě.