V sobotu někdo pobodal v Paříži hlídkujícího vojáka. Podle dostupných zpráv šlo o Severoafričana. Není třeba bujné fantazie k závěru, že jde o akt podobný brutální vraždě, k níž došlo v Anglii. Ať se ta domněnka potvrdí nebo ne, politický podtext útoku na anglického vojáka je nepochybný. Británie jakoby procitla ze spánku a bude se pokoušet omezit šíření teroristické propagandy.

A opět se odvolám na bujnou fantazii a vyslovím prognózu, že to nebude nic moc platné. To hlavní zlo působí defetistická a sebeodzbrojující nálada. Není šířena v mešitách a jejich takzvaných školách. Je šířená mnohdy i významnými a vzdělanými lidmi, kteří mají úctu ve veřejnosti. Nejde zdaleka jenom o multikulturalismus, který umožnil masovou imigraci i do zemí bez koloniální minulosti, jako je Švédsko – které je dějištěm etnického násilí. Jde o systematické zpochybňování jakýchkoli akcí v zahraničí, které mají za cíl zasáhnout terorismus v jeho kořenech. Týká se to Iráku zrovna tak jako Afghánistánu. Chválabohu, že zvítězil rozum a ani Evropa, ani USA se silově neúčastní občanské války v Sýrii, kde bojuje jedno padoušské uskupení proti jinému padoušskému uskupení. Víme, jak dopadlo ozbrojené angažmá v Libyi – teroristická ofenziva v Mali je jeho přímý následek.

Je z toho třeba vzít jednoznačné poučení: na účinnou intervenci nemáme sílu ani vojenskou, ani morální. Poslední úspěšný zásah proti teroristickému násilí se udál před šedesáti lety v Koreji. Tehdy se Spojeným státům za strašlivou cenu desetitisíců mrtvých Američanů podařilo zachránit jižní polovinu Korejského poloostrova před komunistickým otroctvím, které od té doby sužuje její severní část. Všechny další podobné akce skončily fiaskem, Francouzi i Američané tak skončili v Indočíně, Rusové v Afghánistánu, Američané jsou tam k fiasku na nejlepší cestě a pokud jde o Irák, jen si namlouváme, že to tam jde dobře.

Tady v Česku si může namlouvat, že se nás to netýká. Zatím nemají ekonomičtí imigranti o nás zájem. Ale ta politická otázka ve vzduchu visí a už existují návrhy na kvóty, které se po nás budou chtít. Zde moje bujná fantazie končí a neodvažuji se předjímat, jak se k takovým perspektivám postavíme. Jde zřetelně o konflikt civilizací a ta naše s úpornou zálibou řeže do vlastního masa.