Stavba moderních knihoven ve světě prožívá už od šedesátých let minulého století doslova boom. Jde vlastně o multifunkční objekty, které umožňují nejen volný pohyb návštěvníků s knihami nebo časopisy v rukou – ty jsou pro ně k dispozici v regálech, kde si je sami hledají (s výjimkou vzácných tisků), ale také řadu dalších možností: samozřejmostí je přístup k internetu, pořádají se tu výstavy, konference, koncerty, klubová filmová představení nebo přednášky. Jsou tu kavárny a čajovny. Zaregistrujete se jen při odchodu, kdy se zapíšou knížky, které si chcete vzít domů.

Pro architekty je to krásné téma: moderní knihovny jsou totiž koncipovány jako prostor, v němž se návštěvníci cítí dobře a kde často tráví celé hodiny. Tento systém, vyvinutý k dokonalosti v USA, ostatně skvěle vystihuje ve svém románu „To“ i král horrorů Steven King: i knihovna na menším městě bývá otevřena nonstop a v ní se cítí bezpečně i děti ohrožené tajemnými monstry. V Evropě se pak prototypem moderní knihovny stal berlínský objekt, navržený na počátku 60. let Hansem von Scharounem (stojí vedle budovy Filharmonie od téhož autora). Filmoví nadšenci ho dobře znají z kultovního Wendersova filmu „Nebe nad Berlínem“.

Dříve se na podobná zařízení mohl člověk jezdit dívat jen do zahraničí a tiše závidět. Pak se objevila první vlaštovka také u nás: liberecká Krajská vědecká knihovna, postavená dle projektu týmu Radima Kousala, vyrostla na prahu století jako Stavba smíření v místě, kde nacisté vypálili synagogu. Ostatně i ta se stala součástí nového objektu. Stavba je co nejvíce transparentní a tak se při čtení můžete kochat okolním panoramatem, včetně výhledu na Ještěd. Do Šaldova náměstí se pak obrací tzv. mediální stěnou, na níž lze naprogramovat běžící i statické texty různých barev a velikostí, které upozorňují na dění uvnitř. Prosadit takovou budovu nebylo ovšem lehké, provoz je drahý, ale byla to ve své době první skutečně velkorysá investice tohoto typu. Prokázala, že se město může pochlubit nejen novou bankou nebo administrativou či hotelem, nýbrž i objektem, který slouží vzdělání a kultuře.

Zhruba ve stejné době se objevila moderně koncipovaná knihovna pro Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Autoři – Ladislav Kuba s Tomášem Pilařem – za ni získali Grand prix architektury. I zde se jedná o objekt s transparentní fasádou, kterou cloní dřevěné žaluzie.

Po české a moravské metropoli se přihlásilo další někdejší středisko moderní architektury – Hradec Králové. Soutěž na Knihovnicko-informační centrum vyhráli projektanti sdružení pod názvem Projektil. Jejich koncept byl unikátní. Knihovna je postavena na půdorysu písmene“X“, každé křídlo má jinou funkci a v místě jejich styku je komunikační jádro. Autoři tentokrát zvolili uzavřený systém: obvodové stěny jsou betonové a světlo vstupuje jen kruhovými otvory ve fasádě. Přesto jsou interiéry příjemné a nechybí ani velkoryse řešená kavárna. Hradecká knihovna byla otevřena loni na podzim a rychle si získala respekt.

Stejný tým – Projektil architekti – stojí i za dalším knihovnickým konceptem, který potichu vyrostl v pražských Dejvicích ve stínu sporů u budovu Národní knihovny. Autoři tentokrát zvolili půdorys ve tvaru „O“. Fasáda je tentokrát transparentní a uvnitř se ukrývá rozlehlá hala na výšku všech pater. Národní technická knihovna – dosud se tísnící v areálu Klementina – tak letos na podzim získá důstojný objekt. Zda bude dobře fungovat, se ovšem teprve ukáže. Obě knihovny můžete ostatně vidět na současné expozici Projektilu v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze (viz zde).

Tou pátou stavbou v pořadí měla být Kaplického knihovna na Letné. Objekt bezesporu nejvýstřednější, který ovšem měl šanci stát se moderní dominantou metropole. Jeho osud je však nejistý. Především chybí podpora Magistrátu, ale i hlavního investora – ministerstva kultury. Navíc není jasné, zda se podaří udržet nadále v činnosti londýnské Kaplického studio Future Systems, které by pak muselo postoupit od stádia „studie“ ke stádiu „prováděcí projekt“. A to je velmi dlouhá cesta, zejména jedná-li se o tak komplikovaný typ stavby, jakou je právě knihovna. Jsou známy případy, kdy se i po smrti hlavního autora podařilo dovést stavbu do cíle, ale ne vždy byl výsledek důstojný. Připomínám alespoň dva krajní příklady. Tím úspěšným byla známá moderní dominanta Paříže Grande Arche ve čtvrti La Défense od dánského architekta Johanna Otto von Spreckelsena, dokončená dva roky po jeho smrti. Tím víc než problematickým je dosud stále probíhající pokus dostavět Gaudího katedrálu Sagrada Familia v Barceloně. Léta po smrti geniálního Katalánce tu vzniká podivný paskvil, což vedlo v nedávné době řadu osobností světové architektury, aby apelovaly na ukončení dostavby. Iniciativy, které si vetkly do štítu realizaci Kaplického mimořádného díla, tedy nečeká lehká cesta.

LN, 30. 1. 2009

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998