Japonsko je už od šedesátých let významným centrem světové architektury. Tehdy tu vznikly stavby ve stylu tzv. metabolismu, ale důležité slovo měli i klasikové, jako byl Kenzo Tange, známý především jako autor nestárnoucích stadionů pro olympiádu v roce 1964 nebo pavilonů pro světovou výstavu v Ósace o šest let později. Na jeho odkaz navazuje třeba Tadao Ando nebo Fumihiko Maki, nový vítr zase přinášejí Toyo Ito nebo atelier SANAA. Mimochodem, všichni jmenovaní s výjimkou Ita získali nejprestižnější vyznamenání pro projektanty – Pritzkerovu cenu (a odhaduji, že i Ito se stane brzy jejím držitelem). Japonci dnes už nepůsobí jen ve své vlasti, ale mnozí se prosadili v dalších zemích, zejména v USA – Maki například staví na Grand Zero v New Yorku, SANAA nedávno dokončila oceňovanou budovu New Museum na manhattanské Bowery.

Mezi současné star nejen na japonské scéně patří také Yoshimoru Tsukamoto a Momoyo Kaijima, kteří v roce 1992 založili společné studio, jež pojmenovali Bow-Wow. Oba samozřejmě staví v řadě zemí a pedagogicky působí v Japonsku, USA a Švýcarsku. Zabývají se jak projekty budov, tak návrhy uměleckých děl ve veřejném prostoru nebo urbanismem. Jejich domy nejsou nijak rozsáhlé, často jde o malé objekty, určené pro jedinečnou urbánní strukturu japonských měst, zejména Tokia. Tam jsou totiž celé čtvrti drobné zástavby, která byla dříve kobercově bourána, ale nyní je často již respektována. Život v těchto lokalitách je svérázný a romantický – jsou tu malé uličky, každý dům má jiný tvar, najdete tu všechny možné i zdánlivě nemožné tvary a materiály. To samozřejmě přitahuje mladé a tak tu dnes vedle provizorních staveb, skladišť a starých dřevěných domků rostou jako houby po dešti módní studia, salony, galerie, kavárny a restaurace. Mísí se tu exkluzivita s obyčejností, bizarnost a extravagance s banalitou. Prosadit se v tomto zmatku není snadné. Někdo se snaží překřičet ostatní a navrhne tvarově nebo alespoň barevně výraznou stavbu, jiný hledá naopak vnitřní vazby na okolní zástavbu. Procházíte-li tím labyrintem – třeba v okolí bulváru Omotesando, je to docela zajímavý zážitek. A právě do tohoto světa rádi zasazují své domy Bow-Wow.

Nyní máme jedinečnou možnost setkat se s jejich architekturou na výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze na Betlémském náměstí. Na stěnách visí plány a fotografie, hlavními exponáty jsou ale precizní velké modely (měřítko 1:20!) jejich staveb soustředěné v centrální části výstavního sálu. Každý z domů je doslova ušit na míru vlastníkovi. Přeje-li si například, aby měl v patře prostor pro oblíbený čajový obřad, architekti mu vyjdou vstříc stejně jako zákazníkovi, jenž sní o vytvoření velké knihovny v rámci své vily, kterou jednou hodlá zpřístupnit veřejnosti. U dalších návrhů nejde o městská obydlí, ale o stavby v přírodě. Tady zase platí poněkud jiná pravidla. Každé jednotlivé zadání pak doprovází představené objekty, jsou to vlastně takové minipříběhy: tak se třeba dozvíme, že Pony Garden je „dům pro ženu, která sní o tom, že budou s manželem v důchodu žít s poníkem. Proto je tu zahrada pro poníka, kterého chce mít žena celý den na očích“. To odpovídá i krédu studia: „Zájem atelieru Bow-Wow se soustřeďuje na makro/mikroklimata v našem životním prostředí. Naše expozice znázorňuje tuto behaviorologickou krajinu prostřednictvím modelů našich projektů pro Tokio, Karuizawu, Kalifornii a Amsterodam“, říkají autoři. Výsledná architektura postrádá jednotu – domy se od sebe výrazově značně liší, jak tvarem, tak použitými materiály. Vycházejí tedy důsledně ze zadání a z prostředí, v němž vznikají. Jde ale o skromná díla a myslím, že dost souzní s tvorbou jejich českých vrstevníků, jako jsou třeba Ivan Kroupa, Zdeněk Fránek nebo Marek Chalupa.

Na výstavě nechybějí ani doprovodné filmy. Jeden z nich připomíná, že Bow-Wow spolu s kolegy ze SANAA vytvořili pro loňské bienále architektury v Benátkách expozici Tokyo Metabolizing, na níž připomněli odkaz unikátního stylu, který se kdysi zrodil v jejich vlasti. Je to dost důležité – vlastně jsou to taková japonská „šumná města“, protože nesentimentální Japonci nyní řadu významných objektů bourají, a to navzdory protestům světové veřejnosti (např. slavný Nakagin Capsule Tower na Ginze v Tokiu jednoho z hlavních představitelů metabolismu Kisho Kurokawy z počátku 70. let). V rámci expozice je možné navštívit přímo v prostorách galerie dvě přednášky česko-japonského architekta Osamu Okamury: 9. března to bude Poválečná japonská architektura – fénix zrozený z popela a 23. března pak Současná japonská architektonická scéna – kuchařská kniha receptů na hubnutí. Další akcí bude filmový večer v kině Světozor ve Vodičkově ulici. 30. března tam uvidíte pásmo filmů na téma současná japonská architektura a konečně 4. dubna v 19 hodin v tomto kině vystoupí spolumajitelka Bow-Wow architektka Momoyo Kaijima s přednáškou Atelier Bow-Wow/Behaviorogy.

Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera, konaná pod záštitou Velvyslanectví Japonska v České republice, potrvá do 4. dubna.

LN, 5. 3. 2011

A ještě upozornění – v našem zájezdu po architektuře Moravy a Slezska v prodlouženém víkendu v polovině června je ještě pár posledních volných míst. O trase píšu zde, spojení na cestovní kancelář JL Tour najdete tamtéž.

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998