Jednou z otázek, na nichž se štěpí evropská (západní) politika vůči ruské agresi na Ukrajině, je tato. Nesmíme Putina ponížit a tím ho vyprovokovat k šílenému činu? Či ho naopak musíme ponížit, aby ho probrala srážka s realitou?

První verzi hájí ti, kteří s Putinem hovoří (prezident Macron, kancléř Scholz) či které bulharský politolog Ivan Krastev řadí do „tábora míru“. Tvrdý postup hájí „tábor spravedlnosti“ (hlavně Poláci a Baltové), pro nějž je nepředstavitelné, aby Rusko z agrese vyvázlo lacino.

Dění kolem ruské exklávy Kaliningrad mezi Litvou a Polskem naznačuje posun k „táboru míru“. Jak píše Reuters, EU míří ke kompromisní dohodě o dodávkách zboží přes Litvu. Což by zrušilo částečnou blokádu, kterou uvalila Litva, když začala uplatňovat sankční pravidla EU i na tranzit přes své území. Je to na pohled okrajová věc, leč má obecné rysy.

Za prvé, Litva má pocit, že ze sebe udělala blbce, když zavedla unijní sankce, ale sama EU je teď žehlí. Za druhé se svět vrací k pravidlům studené války. „Největším ostrovem v Rudém moři“ býval Západní Berlín, obklíčený Moskvou a jejími vazaly. Právě před 50 lety začala platit tranzitní dohoda mezi Východem a Západem umožňující volnou dopravu (po jistých trasách) mezi Spolkovou republikou Německo a Západním Berlínem. V tom srovnání působí Kaliningrad jako „ostrov v moři NATO“. A snaha EU o volnou dopravu mezi ním a Ruskem připomíná studenoválečnou tranzitní dohodu pro Berlín. Za třetí se tu skutečně zviditelňuje „tábor míru“, který nechává otevřená zadní vrátka a nevolá po ponížení Putina.

Za čtvrté je to téma k zamyšlení pro Petra Fialu, lídra země předsedající EU. Jak se postavit ke kompromisu ohledně Kaliningradu, aby to ve Varšavě a v Kyjevě nebrali jako podraz?