Jan Čech

Od neuvěřitelného Grand Canyonu jsme sklesali na Route 66 a z ní pak zbaběle na dálnici do Las Vegas. Můj bývalý kamarád, když jsem u něj před léty byl návštěvou, mi říkal, že Las Vegas musím vidět. Aniž bych ho tehdy viděl a aniž bych tušil, o čem mluvím, řekl jsem mu, že jsou dvě věci v USA a ani jednu vidět nemusím: Disneyland a Las Vegas. Byl jsem za blbce, což v jeho očích přetrvalo dodnes. Změnilo se jen to, že v Las Vegas jsem byl dvakrát a jen se mi potvrdilo, co jsem říkal již tehdy, je to protivné a kýčovité město, které Američané milují a ostatní nad tím jen kroutí hlavou. Nejsem masochista, abych tam jezdil dobrovolně, ale Honza tam měl jakýsi veletrh studiové techniky, na který musel, a tak jsem tam s ním opět jel. I u bazénu v hotelu je dobře…

Viděl jsem opět nevídané. Ráno jsem seděl v hospodě u snídaně. Seděl jsem u stolku, který byl o schod výš než okolní stoly. Měl jsem přehled. To, že v tomto městě hříchu se dějí neuvěřitelné věci, vím dávno, ale co jsem viděl teď, mě opravdu zarazilo. Pode mnou seděla paní mezi padesáti a šedesáti v minisukních. Měla pěknou postavu, tak proč ne, viděl jsem horší a kratší. Přišel k ní vysoký urostlý černoch, ukolnil se a něco jí povídal. Pak vytáhnul z kapsy složenou fotografii formátu A4 a na ní byl on nahý se ztopořeným přirozením. Paní se usmála a kývla, on jí galantně nabídnul rámě a odcházeli spolu. Připomínalo mi to fotky jídel v čínských restauracích, pouze nenabízeli "combo" s kolou a s hranolky… Když se Honza vrátil a ptal se, co jsem celý den dělal, vyprávěl jsem mu ranní zážitek. Honza se zamyslel a řekl: "Raději asi zůstanu u toho rádia, to musí být strašná šichta, dělat džigola!" Začal jsem se smát, když jsem si představil fotky našich kyprých postav, jak by nás baba hnala!

V tomto podivném městě, kde neexistují na ulici lavičky, pouliční kavárny a jiná zařízení, která zpříjemňují poutníkům život, můžete jít akorát do herny. Těch je tam pomalu jak ve Vršovicích nebo na Plzeňské na Smíchově. V Las Vegas jich je asi míň, ale výstavnějších.

V přízemí hotelu MGM jsou hrací automaty doplněny dekoracemi z filmů MGM, bohužel pohyblivývh a doplněných příslušnýmy skřeky a jiným zvukovými a světelnými efekty. Hrůza hrůz! V prvním patře je prostředí již komornější a aby se člověk dostal do restaurace "all you can eat", čili "sežer, co můžeš", musí projít labyrintem mezi mrkajícími a blikajícími automaty, které naštěstí žádné zvuky nevyluzují. Kolem automatů se promenují hostesky v minišatech se silikonovými ňadry a hlubokými dekolty a lákají poutníky, aby tam vhodili nějaký peníz. Nejsem gambler, je mi to odporné a když mám hlad, tak dvojnásob.

Miluji maso z mrtvé krávy, jak říká Honza. Někteří naši někdejší spoluobčané usazení ve Státech se diví, proč chceme stále steaky. Zapomněli na československou hovězí předraženou hužvu (od slova houžev, slovo, které používala moje maminka), která se nedá ukousnout a napadne-li někoho taková blbost, že to chce grilovat, tak mu vyjde suchý, nepoživatelný keks. Krom amerických letadel a aut miluji jejich hovězí! Je měkké a šťavnaté a tady v té restauraci jsme si po zaplacení vstupného, které nebylo smrtící, mohli dát smrtící dávku hovězího masa… Po závěrečném melounu (Honza měl zmrzlinu) jsem měl dojem, že kdybych si musel, nedejbože, zavázat tkaničku, tak to jídlo ze mě vypadne. Byl jsem plný až po horní rysku.

Dobelhali jsme se do hotelu a i když jsme do pokoje neměli jediný schod, funěli jsme, jako kdybychom vylezli na petřínskou rozhlednu. Nemohli jsme usnout, a tak jsme se rozhodli dodržovat pitný režim, aby nám slehlo.

Druhý den jsme se přesunuli do L.A., což je autem se zajížďkou do muzeí skoro celý den. Poslední den jsme navštívili úžasné automobilové muzeum, kde byla většinou vystavena auta dnes již neexistující společnosti Packard. V muzeu měli den údržby, a tak dědkové a babky nádherné veterány voskovali a leštili. Koukal jsem jak z jara, když sedli do auta z roku 1936, otočili klíčkem, auto naskočilo a oni s ním vyjeli z řady, aby k němu lépe mohli. "Tady startuje všechno, kromě Volkswagena, ale ten je z Evropy!" "Jé, vy tady máte ZIS 110, ten máme také u nás v muzeu!" "To není ZIS, to je Packard Eight z roku 1940 a Rusáci ho vyráběli bez licence, prostě ho okopírovali - a ještě byl špatně udělaný!" Věděl jsem to, ale netušil jsem, že staříka tak vytočím. Pak tam stála ještě Čajka, tedy Packard Executive, a Poběda, tu opálili Rusové i s palubní deskou!

Pak už nám nezbylo než vrátit auto do půjčovny a odletět domů. Kvůli stávce chudáků pilotů to bylo letos pro mne krátké, a tak se těším na příští rok! A musím opět poděkovat kamarádu Honzovi, který mě neproklínal, když už byl v Arizoně a já trčel v Amsterdamu. I těch pár dnů stálo za to!