Náš krámek prosperoval a my také, ale nebylo to jen o penězích. I když, kvůli tomu jsme se vlastně dali dohromady. Letovali jsme přetržené zlaté řetízky, zmenšovali nebo zvětšovali prsteny a ryli do pohárů i do řetízků se jmenovkami, které tehdá nosili mladí na zápěstích.

Někdy se dárce, většinou pubertální děvče, vrátilo a chtělo, abych přeryl Love for ever Jack a udělal z Jacka Billa. Což samozřejmě nešlo, musela koupit nový náramek. Také do snubních a svatebních prstýnků jsme ryli, což nebylo vůbec lehké, ale dobře to neslo. Byly s tím ovšem i problémy.

Jednou jsem dostal ke zmenšení stříbrný prsten soví hlavy s tyrkysovýma očima. Tehdá tahle móda stříbrných šperků s modrými a tyrkysovými kameny letěla ve všem, především v náušnicích. Problém byl, že jsem musel prstýnek rozpálit a sletovat na menší velikost, což by nebyl problém, ale to rozpálení, než se pájka do zářezu rozteče, mohlo zničilo kameny. Zapustil jsem tyrkysové oči do syrové brambory, krásně sletoval novou velikost, ale v poslední fázi to zasyčelo a když jsem vytáhl soví obličej z brambory, z tyrkysu zbyly dva černé uhlíky. Musel jsem vyrobit stříbrné kuličky, které jsem přiletoval na místo sovích očí, a ty jsem natřel tyrkysovou olejovou barvou. Schla dva dny, ale výsledek byl, že majitel prstýnku nic nepoznal.

Ivoušek zase vyryl do drahého cínového poháru čínský znak. Rytina byla krásná, ale bohužel vzhůru nohama, a tak jsme museli koupit pohár nový a na celé práci jsme prodělali. Takových průšvihů byla celá řada, ale dobrých obchodů bylo víc.

My se ovšem stýkali i přes víkend, čistě z kamarádství. Jednou jsme vzali rodiny na řeku Hawksbury, kam v létě chodily davy lidu se ochladit. Ivoušek vyrobil vor ze dřeva a uprostřed umístil obyčejnou pumpu na baterie. Ta sála zepředu pod vorem vodu a vytlačovala ji vzadu, takže vor se sunul sice nijak rychle, ale naprosto tiše vodou. S tímto plavidlem jsme hodlali doplout někam do divočiny, kde by nebyli lidé, a tam se utábořit. 

Problém byl, že když jsme naházeli všechny rance, stany, polštáře s dekami a vůbec vším, tedy i s námi a našimi ženami a ratolestmi, na vor, podlaha voru byla asi palec pod vodou. Různě jsme přestavovali náklad, ale nic nepomáhalo a nakonec jsme rance navršili na pumpu uprostřed a posadili na ně všech pět dětí i s manželkami.

Já jsem byl na přídi s hákem a Ivoušek vzadu u kormidla. Vor ovšem byl pořád pod vodou a nebyl vidět. Co vidět bylo, byl kopec ranců s dětmi a my dospělí. To vše se jakoby bez spojitosti a hlavně tiše, beze zvuku šinulo vodou a budilo pozornost lidu na březích. Sbíhal se ten lid až k vodě a čuměl v údivu na tu podívanou. Připadal jsem si jak za dob Kristových, kdy se lid také sbíhal a čuměl na zázraky našeho spasitele, a tak jsem začal hákem lidem žehnat.

Hovor na březích v tu ránu umlkal a věřím, že kdyby všichni nebyli jen v plavkách, a tedy bez klobouků, že by smekli. Že by se koncem dvacátého století začali modlit nebo volat Hosana a Aleluja, to už nehrozilo...

Zpráva redakce NP: Pan Moc v sobotu v noci po krátké, těžké nemoci zemřel. R.I.P