Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VZPOMÍNKA: In vino veritas III
V jedenáct mi dělníci přinesli vzorky vín, do kterých namíchali, co jsem jim v devět vypočítal. Znovu jsem udělal rozbory a pokud bylo všechno v pořádku, dal jsem pokyn, aby se vína stočila do lahví. Pokud ne, museli znovu něco přidat a další dvě hodiny to vmíchávat do tanku. Odpoledne jsem ještě jednou dostal vzorky, ale jinak bylo odpoledne moje. Nudil jsem se. A tak jsem začal psát. V Minchinbury jsem napsal svou první knihu „Tábor na Aligator River“. Přinesl jsem si český psací stroj a mlátil do něj každou volnou chvilku. Knihu vydal pan Müller z kolínského Indexu a stala se bestsellerem mezi českou emigrací. Do Česka pochopitelně nesměla a kopii, kterou jsem poslal mámě, cenzura nepustila....
Jelikož jsem zcela viditelně nebyl vytížen, dal mně Don na starost návštěvy, které přede mnou provázel fabrikou Bob. Zároveň mi dal za úkol otevírat a zamykat fabriku. Také mně však zvedl výplatu a denně mi platil za zamykání hodinu přesčasu. Tím jsem se dostal už na celkem slušnou výplatu a začal být spokojenější i finančně.
Návštěvy, které přibližně jednou za měsíc zavítaly do naší fabriky, byly různé. Mohlo jít o učitele z universit, politiky, Rotarians (Rotary clubs), z nichž pár bylo až z Irska a Velké Británie, nebo jen o vzácné hosty majitelů naší firmy. Obvykle jsem skupinu provedl hlavní budovou a vysvětlil jí výrobu vín a šumivých obzvlášť. Minchinbury byla impozantní budova se svými baráčky, tenisovým hřištěm, zahradami a palmami okolo, ale hlavně sklepy, které měly až dva metry silné stěny. Ve sklepech byla teplota celý rok stejná. Zde jsem obvykle přidával historku s francouzskými pavouky, kteří se v minulém století dostali do sklepů s dubovými sudy, které ve Francii firma Penfolds zakoupila. Tito pavouci pak věrně bránili špunty v lahvích šampaňského, které jsme ve sklepech měli, proti škůdcům kteří je napadali.
„Bylo by zajímavé zjistit, jestli mezi sebou pořád mluví francouzsky,“ končíval jsem prohlídku sklepů pro pobavení návštěvníků. Takových historek jsem si připravil několik. Hosté je většinou odměnili úsměvem nebo i zasmáním, a tak těch historek přibývalo, až jsem nakonec měl pořad pomalu jak komedii a ne seriozní exkurzi. Nakonec jsem vzal hosty do jídelny, která sloužila i jako muzeum. Na to se těšili nejvíce, protože kromě pohoštění se zde koštovala vína. Většinou tolik, že hosté odjížděli zcela nadšeni, škytajíce, že tak dobrou exkurzi ještě nezažili. Pohoštění obstarávala paní Becková s Penny Moss, která byla manželkou našeho řidiče Harryho. Obě to dělaly rády, protože se u toho najedly a nemusely ten den pracovat ve štítkárně, kde se lahve štítkovaly a ukládaly do papírových kartonů.
V jídelně byl dlouhý oválný stůl a všechno zařízení včetně židlí bylo z devatenáctého století. Vše ze solidního dřeva! Na stěnách visely starodávné fotografie a kresby. Kapitána Minchina, který zde dostal guvernérský dar jednoho tisíce akrů a po kterém se Minchinbury jmenuje, doktora Mackaye, který nechal fabriku postavit v tisíc osm set sedmdesátém roce, a fotografie celé řady významných lidí, jejichž význam jsem neznal a jež už nikdo z naší firmy nepoznával. A tak jsem si je pojmenoval po svém. „Tohle je dr. Mackay,“ tvrdil jsem drze, poukazuje na muže s plnovousem, který vypadal jak vystřižený z osmnáctého století.
„Tohle je pan Jeffrey Penfolds Hyland, který ....“ a v tom vystoupila z hloučku hostů stařenka, o hůl se opírala, chudinka, nasadila si lorňon(!) a zaskřehotala: „To není Jeffrey!“
„A kdo to je?“ zalapal jsem po dechu.
„To nevím, ale Jeffreyho bych poznala! Byla jsem jeho osobní sekretářkou skoro třicet let...“
Zastyděl jsem se a nabral barvu našeho burgundského červeného. Pak jsem zablábolil, že jsem moc rád, že mne na ten omyl upozornila, ale rád jsem nebyl. Od té doby jsem všechny fotografie opatrně představoval začínaje slovy: „Domníváme se...“
******
Poznámka redakce: 22. února vyšly v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.