Ještě nikdy od počátku války s německým hitlerismem nebyla britská společnost tak zoufale rozpolcená jako dnes. V konfliktu s Evropskou unií od pádu Margarety Thatcherové, která odmítla Maastrichtskou smlouvu, už padly další dvě premiérské hlavy, Camerona a Mayové. Ve středu nastoupil na kapitánský můstek rozkolísané státní lodě konzervativci dlouho očekávaný charismatický Boris, jediný v zemi, který nepotřebuje příjmení. Slíbil odchod z Unie, děj se co děj, a získal 66 procent příznivců, téměř stejný počet toryů, kteří volili brexit. Polovina národa si nic takového ovšem nepřeje.

Tři roky uběhly od památného referenda za brexit, léta plná zášti, nevraživosti, tendenčního zpravodajství a časté demagogie na obou stranách rozkolu. Rozhádaná vláda i parlament se nedokázaly na ničem shodnout, možné to prostě není. Jedni chtějí z nenáviděné EU vystoupit, druzí ne. Jedni vyhráli plebiscit, druzí prohru neuznali. Přesto se ukázala demokratická tradice natolik silná, že se Dolní sněmovna, ze čtyř pětin zaplněná „setrvalci v Unii”, neodvážila lidové rozhodnutí zrušit a nedokázala je ani obejít, protože mandarini imperiální vlády v Bruselu, jak angličtí suverenisté nazývají eurokraty, po dvouletém handrkování se slabou ústupnou vládou vytvořili dohodu, kterou parlament kvůli nesmyslnému přílepku o irské vnitřní hranici musel odmítnout, a to dokonce pod příkazem reparátu třikrát. Odejít z Unie bez smlouvy ale poslanci nehodlají, protože to považují (podle mne chybně) za ekonomickou katastrofu.

Konzervativní vláda v koalici se Severoirčany zatím disponovala tzv. „pracovní většinou 13 poslanců”. Po zběhnutí mnoha z nich má převahu dvou hlasů a zanedlouho po ztrátě v doplňovacích volbách bude mít navrch jen jeden. Rozkol do značné míry zničil většinový volební systém dvou stran. Levicová liberální strana vstala z mrtvých (20 procent) a masivně ubírá voliče tradičním labouristům, totéž se děje na pravici, kde strana brexitu (20 procent) ničí konzervativce. Paradoxní je aritmetika voleb rozštěpených na čtyři strany. V každém obvodě vítězí pouze jeden kandidát a když liberálové uberou hlasy labouristům, zvítězí opozice a totéž platí o voličích strany brexitu, také nechtěně pomáhají zvolit protivníka.

Nový milovaný i nenáviděný premiér srší svým obvyklým optimismem, nabízí vizi suverenní Británie, která si svobodně určuje pravidla obchodu a imigrace s celým světem a jako každý jeho předchůdce slibuje (nerealistické) sjednocení rozděleného národa. „Unii každopádně k 31. říjnu, kdy končí prodloužená lhůta, opustíme.” Odmítá, aby parlament podstoupil další potupný reparát staré dohody, a doufá, že vyjedná technický provoz „neviditelné” irské hranice, jinak Británie vystoupí bez dohody a nezaplatí dojednaných 39 miliard liber odstupného. Z Dublinu i z Bruselu se stále ozýva jen jedno - smlouva platí, změny jsou nepřípustné, žádné nové vyjednávání nepřipadá v úvahu. Situace je patová a do 31. října zbývá už jen 98 dní.

Tak či onak v politice žádný neřešitelný střet nakonec neplatí, dříve či později se situace nějak vyřeší. Pokud vyjednávači EU opravdu uvěří, že se Johnsonovi podaří odejít bez dohody, což by ekonomicky poškodilo obě strany a znamenalo by postavit vnější hranici Unie uprostřed Irska, tak možná Dublin přistoupí na nějaký kompromis, například na omezenou dobu platnosti oné průchodné hranice do dvou let, než se vyjedná konečná obchodní smlouva a najde technické řešení. Otázka je, zdali ta dosavadní vyjednaná dohoda i bez irské stopky uchlácholí zastánce nezávislosti. Ti ji považují za brexit neexit, protože všechna současná i budoucí obchodní a sociální pravidla Unie pod dohledem soudního dvora EU musí jednou provždy platit. A většině zastánců brexitu jde o suverenitu především, i kdyby to na počátku něco stálo.

Co udělá Johnson v tak zapeklité situaci, nevíme, ale všechno nasvědčuje tomu, že směřuje k nedohodě. Momentálně sestavuje překvapivě multietnickou vládu, nejvyšší posty obsadil zastánci absolutního brexitu, ale na nižší stupně vlády jmenoval mnoho ze svých umírněných protivníků. Jednotě strany to ale nepomůže. Padlí ministři a mnozí přesvědčení eurohujeři v konzervativní parlamentní frakci vyhrožují, že bez dohody sněmovna odchod z Unie neschválí. Johnson by mohl parlament suspendovat na krátký čas před termínem odchodu, nebo vyjednávat z Bruselem naoko, eurobyrokraty a Unii ještě více zdiskreditovat, a až by se naplnil čas, Británie by vypadla bez dohody. Ovšem opozice by snadno před tím mohla vyvolat hlasování o nedůvěře vládě a několik toryů by rozhodlo a vyvolalo všeobecné volby. Problém je ale v tom, že by je mohl Johnson vyhrát. Jmenování nového jednotného kabinetu a jednoznačný zápas o brexit naznačuje, že je Johnson na válečné stezce. Strana brexitu Nigella Farrage totiž ohrožuje samu existenci konzervativní strany, parlament mu nic neschválí, nemá legitimutu vyhraných voleb, a tak by nejlépe udělal, kdyby se rozhodl co nejdříve, dokud nic nezkazil, a nevyčerpával se zbytečným a marným vyjednáváním s neústupnou Unií.

Spekulace stranou, jedno je jisté, drama začíná.

MfD, 25.7.2019