Diskuse ve Velké Británii se dnes točí kolem „tvrdého“ či „měkkého“ brexitu. Hodně se to podobá diskusím po roce 1989 o transformaci socialistické ekonomiky „šokovou“ nebo „postupnou“ metodou.

Britská premiérka Theresa Mayová předstoupila před britské voliče s návrhem na provedení takzvaného „tvrdého“ brexitu. Tímto pojmem se v jejím podání chápe odstřižení Británie od všech „evropských politik EU“ a návrat do stavu plné kontroly britské vlády nad Velkou Británií. Zastánci takzvaného „měkkého“ brexitu, jak jej reprezentuje Labour Party Jeremyho Corbyna, usilují o to, aby si Británie ponechala co nejtěsnější vazbu na EU a aby odpoutání Británie od EU proběhlo „postupně“.

Vidím v této diskusi paralelu s diskusí o způsobu ekonomické transformace po roce 1989. Václav Klaus prosazoval a prosadil variantu, kterou její odpůrci (zejména Valtr Komárek) nazývali „šokovou“ a varovali před jejími „nedozírnými následky“ na sociální systém. Sami prosazovali takzvanou „gradualistickou“ transformaci přechodu na tržní hospodářství, v níž by si stát udržel hlavní slovo.

Jak známo, „šoková“ transformace se pak protáhla na celé období devadesátých let minulého století a byla paradoxně zakončena největším kritikem Klause Milošem Zemanem, a to privatizací bankovního sektoru, k čemuž Klaus váhal přistoupit. Místo státních akciovek podle Komárka byl československý průmysl privatizován kuponovou metodou a získal během devadesátých let privátní vlastníky. V této době vznikli i čeští miliardáři v čele s ministrem financí Andrejem Babišem. Takzvaná „šoková terapie“ se nakonec protáhla na deset let. Lze se jen dohadovat, zda by ta „gradualistická“ transformace netrvala dodnes a místo několika málo státních podniků či akciovek ve vlastnictví státu jsme takových firem neměli většinu.

Podobně hodnotím i záměry na „tvrdý“ brexit. Jde de facto o návrat do stavu, v němž se Británie nacházela před vstupem do EU. Tento proces bude i přes snahu britské vlády vzešlé z letošních červnových voleb trvat řadu let. Stav „ani kočka, ani pes“ ostatně nemůže vyhovovat ani státům EU, které se již stačily dohodnout na základních principech brexitu, které počítají právě s provedením „tvrdého“ brexitu s úplnou odlukou mezi EU a Británií. Je přinejmenším pozoruhodné, že Labour Party, která usiluje o „měkký“ brexit, má podporu voličů do 40 let věku. Starší generace naopak drtivě podporují „tvrdý“ brexit, snad právě proto, že v takovém stavu prožili své mládí, a tak z něj nemají žádné obavy. Rozchod mezi Británií a EU ostatně nemůže být jiný než „tvrdý“, chcete-li, tak úplný. Nelze vyjednat jakési „poločlenství“ Británie v EU, které by vedlo jen ke zmatkům a problémům. Labour Party nyní běduje nad „tvrdým“ brexitem a přitom naprosto chabě vystupovala v kampani před referendem a právě za špatné vedení Labour Party hrozilo jejímu vůdci Jeremymu Corbynovi loni v létě odvolání z funkce předsedy. Vymýšlení „třetích cest“ je ostatně oblíbená zábava socialistické levice v celé Evropě.

Tvrdý brexit tak není nic jiného než stav, kdy Británie opustí úplně všechna pravidla EU a začne si žít zase jenom podle svých. Pokud britská levice straší dopady na sociální a zdravotní systém v Británii, nedělá nic jiného než levice v celé Evropě. Ostatně evropská levice má od dob Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera málo státníků, zato hodně politikářů. Levicové koncepty narazily na své limity nejen kvůli migrační krizi. Právě ta odhalila nemilosrdně fráze socialistů o Evropě pro všechny. S nimi se ale v řadě zemí svezla i politika středopravicových stran, které rovněž zaznamenaly propad voličské přízně. „Tvrdý“ brexit je tak doslova návratem do normality bez jakéhokoliv pejorativního významu tohoto slova.