Končící rok 2015 začínal v Británii stejně jako jinde ve světě ve znamení solidarity s Francií po teroristickém útoku islamistů na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a utužováním vlastních protiteroristických opatření.

Počátek února pak přinesl dopravní problémy v podobě několikadenní sněhové kalamity a zledovatělé silnice a závěje na ranvejích letišť paralyzovaly značnou část zeměi mezinárodní spoje. K dovršení nespokojenosti Britů pak přispělo i odhalení, že krutý „kat“ soldatesky tzv. Islámského státu v Sýrii, Džihádí John, nechvalně proslulý stínáním hlav rukojmí, pochází z Británie, kde je znám jako šestadvacetiletý Mohammed Emwazi, člen londýnské muslimské komunity.

Uplynula pak řada měsíců, než byl zneškodněn útokem bezpilotního letounu, avšak Britové museli mezitím dál zostřovat protiteroristická bezpečnostní opatření. Zároveň se však zdálo, že jinde dochází k deeskalaci bojů mezi Ruskem posilovanými separatisty a ukrajinskou armádou, což Britové uvítali.

Jaro pak bylo ve znamení kampaně před květnovými parlamentními volbami, ve kterých - přes očekávání komentátorů - zvítězili konzervativci tak výrazně, že získali absolutní většinu.

Koaliční liberální demokraté totiž - stejně jako labouristé - ztratili mnoho poslaneckých křesel a ve Skotsku labouristy na hlavu porazili skotští nacionalisté. Experti tvrdili, že britští voliči nakonec projevili nedůvěru v Milibandovo příliš slabé, chaotické a ultralevicovým hlasům naslouchající vedení labouristů.

Ed Miliband ovšem připravil vlastní straně danajský dar ve formě prosazení změn volby vůdce, kdy mohou hlasovat nejen členové strany, ale i „příznivci“, a to po zaplacení poplatku ve výši tří liber. To se pak středo-levicové většině strany i jejích poslanců vymstilo v jejích podzimních volbách, kdy s přispěním desetitisíců nestraníků trockistického a anarchistického přesvědčení byl do čela zvolen extrémně-levicový poslanec a vůdce protizápadní Stop the War Coalition, Jeremy Corbyn.

V květnu pak většina Britů spolu s královskou rodinou oslavila 70. výročí vítězství nad fašismem a později v létě i vítězství nad Japonskem a téměř zároveň i 75. výročí slavné letecké Bitvy o Británii. Té se, jak známo, mezi srpnem a prosincem roku 1940 významně zúčastnili i českoslovenští letci a po Polácích, Novozélanďanech a Kanaďanech byli tehdy nejpočetnějšími britskými spojenci.

Prázdninovým poklidem otřásl teroristický útok v Tunisku a podzimní měsíce se v Británii nesly ve znamení uprchlické krize. Vláda rozhodla, že příjme 20 000 syrských uprchlíků - nikoliv z řad přicházejících běženců, ale z táborů v Turecku a Jordánsku.

Listopad se kromě tradiční vzpomínky na padlé ve válkách a nošení červených papírových máčků na klopách, opět nesl ve znamení solidarity s Francií, tentokrát po pařížském teroristickém útoku, což také přineslo další zostření protiteroristických aktivit.

V Londýně se opět na střechách důležitých budov objevili ostřelovači a propukla diskuse o vybavení dosud neozbrojených policistů střelnými zbraněmi a zpravodajské služby hlásily, že během roku zneškodnily sedm skupin teroristických útočníků, některé těsně před útokem.

Mezitím parlament téměř dvoutřetinovou většinou schválil rozšíření leteckých útoků na soldatesku tzv. Islámského státu z Iráku i na Sýrii a pozornost se přesunula na Evropskou unii. Na reakce na snahy premiéra Camerona prosadit reformy jako zrovnoprávnění nečlenských zemí eurozóny s jejími členy, ukončení procesu federalizace a zvýšení role národních parlamentů a nevyplácení nezaměstnanecké podpory migrantům odjinud z unie po několik prvních let pobytu.

Po diskusi na prosincovém summitu se potvrdilo, že unie potřebuje Británii stejně jako ona potřebuje unii a v únoru může dojít k dohodě, a tak se rok mohl končit pozitivně.

Nebýt ovšem opakovaných katastrofálních povodní na severozápadě Anglie. Vláda nasadila na pomoc vojsko, slíbila miliardy pomoci a hovoří o přehodnocení protipovodňových opatření a staveb na záplavových územích. Pro mnoho Britů tedy rok končí dost smutně.