V posledním březnovém týdnu oficiálně navštívil Velkou Británii francouzský prezident s maďarskými šlechtickými předky Nicolas Sarkozy se svou novou (tuším již třetí) chotí, v Itálii narozenou ex-supermodelkou a zpěvačkou Carlou Bruni. Zatímco mnohá i seriozní světová média podrobně řešila pestrou minulost, účes, garderobu a společenské způsoby půvabné francouzské první dámy, agentura Reuters uveřejnila 27. března zprávu o podpisu dohody o spolupráci Velké Británie s Francií v oblasti jaderné energetiky, která poněkud zapadla v obecné celobritské „Bruniománii“.

Případným čtenářkám musím na rovinu sdělit, že vzhledem ke svému profesnímu zaměření nejsem schopen dostatečně kvalifikovaně řešit přednosti nové francouzské paní prezidentové a zaměřím se výhradně na jadernou energetiku.

Podepsání dohody bylo v předstihu opakovaně avizováno v britských sdělovacích prostředcích. Komentáře britského ministra obchodu Johna Huttona k uvedené dohodě byly např. uveřejněny v předvečer podpisu, tj. 26. března, v článku v internetovém vydání The Guardian. Britský ministr neváhal přirovnat budoucí ekonomický přínos jádra k novým nalezištím ropy v Severním moři. Předpokládá se, že program renesance britské jaderné energetiky může dosáhnout finančního objemu až 20 miliard liber a přinést hospodářství až 100 000 nových vysoce kvalifikovaných pracovních míst.

Už z jednoduchého porovnání statistických údajů vyplývá, že Francie rozhodně má v oboru jaderné energetiky co nabídnout, protože v současné době vyrábí v jaderných elektrárnách cca 78% elektřiny, což je ohromné číslo i v celosvětovém měřítku. Velká Británie v současné době provozuje 23 jaderných bloků, které pokrývají celkem 3,8% celkové národní spotřeby energie, což odpovídá podílu na výrobě elektřiny cca 20%. Uzavření poslední ze stávajících britských jaderných elektráren se předpokládá někdy kolem roku 2035, takže je ten správný čas komplexně řešit obnovu podstatné části flotily britských elektráren, která ve svém souhrnu v evropském měřítku již zdaleka nepatří mezi nejmodernější.

Podle slov ministra Huttona má Británie potenciál stát se „bránou k nové renesanci jaderné energetiky v Evropě“, přičemž tato renesance „nabízí ohromné možnosti pro vysoce kvalifikovaná pracovní místa v rámci celého dodavatelského řetězce“. Možný ekonomický potenciál „vyráží dech“. Výstavba elektrárny Sizewell B v Suffolku, která byla ukončena v roce 1995, trvala celkem sedm let a při kulminaci prací se na projektu podílelo více než 3 000 britských společností a více než 4000 lidí.

V rozhovoru pro BBC Radio 4 se ministr Hutton takticky vyhnul přesnému stanovení počtu budovaných elektráren, ani nespecifikoval budoucí podíl jaderné energetiky na celkové výrobě elektřiny, nicméně zmínil se o svém přání „podstatného navýšení“ stávajícího podílu 20%.

V návaznosti na uzavřenou dohodu francouzská státní společnost Électricité de France (EDF) v minulých dnech oznámila svůj investiční záměr vybudovat ve Velké Británii čtyři nové elektrárny s tlakovodním reaktorem typu EPR, který byl vyvinut koncernem Areva.

Ministr se rovněž vyjádřil ke klíčovým argumentům odpůrců jaderné energetiky: „Myslím si, že (jaderná) technologie je ověřená, a to nejenom z hlediska výroby elektřiny, nýbrž také i z hlediska bezpečnosti“. Ohledně problematiky nakládání s jaderným odpadem se vyjádřil v tom smyslu, že v současné době už není otázkou „jak“, ale spíše „kde“.

Britský premiér Gordon Brown a francouzský prezident Nicolas Sarkozy po podpisu dohody ve svém společném prohlášení uvedli, že spolupráce může být rozšířena i na další země Evropské unie. Toto prohlášení bylo zcela nepochybně kyselým jablkem především pro německé Zelené a zelenou frakci v německé SPD, kterým se politickým tlakem na stávající vládní koalici stále daří v Německu udržovat při životě oficiální politiku odstoupení od jaderné energetiky, zavedenou bývalým kancléřem Gerhardem Schröderem (SPD), který, jen tak mimochodem, v současné době pracuje pro ruský státní energetický gigant Gazprom.

Podle mého názoru je pouze otázkou času, kdy na základě rozvíjející se spolupráce Velké Británie a Francie v oblasti jaderné energetiky padne i v Německu jeden z postulátů protijaderného hnutí: to jest, že jaderná energetika je technologický dinosaurus pomalu se topící v ekonomické bažině, z které se už nevyhrabe a nevyhnutelně velmi brzo zemře, protože neodolá technologické a ekonomické konkurenci obnovitelných zdrojů.

Opak je však pravdou, a britský obrat v energetické politice je pouze prvním příznakem nového trendu.