Pro oprávněný vstup do dívčí šatny bude pedofilovi bohatě stačit čestně prohlásit, že se cítí být rozpustilou školačkou. Jednotlivci totiž nesmí být odepřen přístup do sdíleného zařízení včetně toalety, sprchy a šatny, které je v souladu s jeho genderovou identitou. Říká to návrh zákona o rovnosti, který přichází do amerického Kongresu.

Zákon má ambici zrovnoprávnit konečně už všechny vůči všem a postavit tak dosud celkem úspěšně tolerované sexuální podivíny proti většinové populaci. Jde o nejvážnější kulturní skok, ke kterému se Kongres kdy odhodlal.

Tohle není jen tak nějaká technická norma…

Zákon o rovnosti bude účinný vůči všem, kteří prodávají zboží, služby nebo uvádějí program, a kteří současně obdrží nebo již obdržely jakékoliv prostředky z federálního financování. To se de facto týká úplně všech veřejných institucí včetně náboženských a škol, a také velké části soukromých firem, které přijaly jakoukoliv federální pomoc (dotaci, úlevu z povinnosti, prominutí nebo zmírnění sankce, apod.).

Návrh zákona o rovnosti též pamatuje na potraty. Ve Spojených státech je dlouhá řada klinik, které službu potratu poskytují, avšak jen těm ženám, u kterých těhotenství ohrožuje život matky (a také kliniky, které potrat z přesvědčení neposkytují vůbec). Odmítnutí provést potrat bude zákonem o rovnosti považováno za diskriminující. (Lékaři, kteří odmítají potraty provádět, mají naopak za to, že zabíjet děti se nemá a dělat to kvůli svému svědomí tak nemusí.)

Ač se mnohým liberálněji založeným jedincům může zdát naše záliba v „lovu sexuálních čarodějnic zbytečná starost o v zásadě marginální otázky“, jak mi nedávno napsal jeden věrný čtenář, nejde v případě návrhu zákona o rovnosti jen o obyčejnou technickou normu, která má, podle předkladatelů, narovnat vztahy a ochránit sexuální menšiny.

Navrhovaný zákon o rovnosti předně trestá ty, kteří drží přesvědčení o povaze manželství a ty, kteří věří vědeckým důkazům týkajících se fyzických rozdílů mezi muži a ženami. Zákon mj. upře sportovkyním právo soupeřit jen se ženami, bude také ignorovat jedinečné zdravotní potřeby žen a umožní různým sexuálním predátorům sdílet intimní prostory společně se ženami (ústavy sociální péče, nemocnice, vězení). Podobné problémy vyvstanou i v případě domácího násilí, a vlastně ve všech životních situacích, kde svou úlohu hraje menší fyzická síla ženy. Zásadní změnou projdou též předpisy týkající se adopcí.

Zákon doslova kriminalizuje všechny, kteří se obávají těch, kteří to nemají v hlavě v pořádku, a co víc, vytváří jim právní výhody, které s určitostí a do posledního písmene zužitkují (zejména) před trestními soudy. Dokazování, které je v případě sexuálních zločinů už teď velmi problematické, bude ještě více ztíženo. Všichni ti, kterými cloumají jakékoliv pudy, budou zvýhodněni už tím, že nebezpečné znaky jejich chování zákon standardizuje – zrovnoprávní s chováním, které je obecně považováno za žádoucí a slušné. Zákon bude s rozumnými lidmi zacházet jako s těmi, kteří se chovají nepřijatelně (protože jim třeba odmítnout vyrobit dort s pro ně nepřijatelnou sexuální tematikou).

Naděje v Nejvyšším soudu

Technicky jdou demokraté cestou rozšíření občanských práv o zákaz diskriminace z důvodu „sexuální orientace“ a „genderové identity“. V podstatě ale jde o omezení svobody projevu o omezení náboženské svobody, a také žel i o dosažený pokrok z oblasti ženských práv.

Zákon bude přijat. Menšinoví republikáni nemají šanci tento kulhající běh socialistického pokroku zastavit. Američanům tak nezbude nic jiného, než změnit své životní a politické názory a samozřejmě i náboženské přesvědčení, jinak budou vystaveni ze strany vlády Josepha Bidena trestu.

Poslední hrází před hordou demokratických barbarů, je tak už jen Nejvyšší soud USA. Na ten Američané spoléhají. Očekávají takové rozhodnutí soudu, které demokratům řekne, že svoboda projevu a náboženská svoboda nemůže být ponižována ve jménu standardizace nepřístojného chování. Cesta k takovému rozhodnutí bude však léty trnitá. I když je Nejvyšší soud považován svým složením za konzervativní (6:3, resp. 5:4), a žádný soudce se nezdá, že by měl brzy zemřít, nic nebrání demokratům počet soudců, jak vyhrožovali už před volbami, rozšířit, a na ideologickou misku vah přihodit dva spolehlivé soudruhy. To se naposledy stalo v roce 1869 (a od těch dob je počet soudců stabilní) …

Mediální vyobrazení odpůrců návrhu zákona je v USA jednoznačné: nenávist vůči jinakosti motivovaná strachem z neznámého. Je to na chlup shodný odsuzující verdikt jako vůči těm, kteří nepřáli muslimskému exodu do Evropy. Ti byli také označování za nenávistné a také je „odborníci“ škatulkovali na venkovany bez vzdělání. Ze strany demokratů tak jde v podstatě o permanentní argumentační faulování o páchaném násilí (Biden: … je to „epidemie násilí vůči transsexuálům, zejména barevným“).

Uvidíme za rok…

Ve Spojených státech nejde o zcela nové pojetí práv pro duševně handicapované. Zejména ve státech dlouhodobě obléhaným demokraty platí už různá omezení roky. Toto je však federální předpis, který bude platit ve všech státech Unie. Jak se s ním poperou třeba v tradičních státech Jihu, to je otázkou. Někteří odborníci na předsudečnou nenávist tvrdí, že na tuto „kulturní obrodu“ nejsou tamní lidé zdaleka připraveni. Jak se to projeví v reálném životě, to si tady budeme vyprávět tak za rok, za dva...