Některé tamější imigrační počiny unikají mé schopnosti přiznat jim příliš logiky. Na dotaznících pro přijíždějící bývala rubrika s otázkou „Míníte zavraždit našeho prezidenta?“ Tu jsem tedy již nezažil. V českém filmu Amerika, Martin Dejdar, Kafkova postava, nesměl do země až do okamžiku, než to zařídil mocný strýc Jiří Labus. V dřívější české realitě Jiří Voskovec uvízl v karanténě na delší nepříjemnou dobu, než se úřad ujistil, že skutečně nejde o nebezpečné individuum.

Stále přetrvává poněkud schizofrenická praxe, že jedna ruka neví, co dělá druhá, respektive na její počínání nebere zřetel. Konzulární oddělení velvyslanectví (čili rezort spadající pod State Department, ministerstvo zahraničních věcí) uděluje víza, ale rezort Department of Justice, ministerstva spravedlnosti, rozhoduje, kdo do země smí vstoupit. Kádry nevalně honorované, práce mají nad hlavu a mohou si počínat všelijak. Příklad: Pozval jsem k nám na návštěvu sestřenici Libuši. Učitelka na penzi, doma v Čechách má důchod, byt, potomstvo, prapotomstvo a anglicky mluví plynně. Vízum dostala v Praze na počkání. Leč se stalo, že v New Yorku na letišti se nelíbila úředníkovi s polským jménem. Oddirigoval ji do separátní místnosti a podrobil výslechu, proč přijela, proč raději nesedí doma u vnoučat. K tomu mu asistovala portorikánská kolegyně, která při výslechu neulevila svým ústům vynětím velkého lízátka na špejli. Po hodinovém trápení sestřenici přeškrtli šestiměsíční vízum, přepsali na dvouměsíční, ale do země ji aspoň pustili – což se vůbec nemuselo stát. Láteřil, soptil jsem a hned zahájil kontraofenzívu se stížností na několik adres v Kongresu kvůli tak hovadskému zacházení. A pramálo užitečného jsem pořídil.

Nejednotnost bují, rozkvétá. Federace států spojených, ale nezřídka různě si počínajících. Ilegál někde dostane řidičský průkaz či studijní stipendium a jinde by ho za žádnou cenu nedostal. Ilegálové, chycení při pokusu o přechod hranic, nejdou do vězení (není místo), ale zpět na mexickou stranu, aby se pak znovu pokusili, až se jim to jednou přece jen povede. Též se začalo experimentovat s praxí ty pochytané posadit do autobusu nebo letadla – na účet amerických daňových poplatníků, ovšem - a odtransporovat je do jejich domovů na původní adresu, až třeba někam na Yucatan, v naději, že dotyční si dlouhý výlet příště rozmyslí.

Po všelikém to zkoumání, kádrování zájemců, paramálo smyslu dává systém, v němž rozhoduje pouze šťastná náhoda – totiž loterie, doslova. Zrodila se zásluhou účinného tlaku od irské a polské lobby. (Nikoliv ovšem od lobby české: ta, pokud vůbec existuje, se spíš projevuje jako antilobby, zásluhou převážně negativního postoje české vlády vůči své početné exulantsko-emigrantské obci.) Kongres v roce 1990 odhlasoval zákon o Diversity Visa Lotery se 40.000 výherci ročně, z nichž víc než polovina (23.910) připadla v posledních letech zanedbávané Evropě, zejména Irsku a Polsku. Všeho všudy kvalifikovali žadatelé pouze 34 národností. Na Latinskou Ameriku připadlo jen něco málo přes 5 procent míst a zcela vyloučeny byly Čína a Indie, nejlidnatější státy světa. Oficiálním zdůvodněním byla snaha o větší diverzifikaci, etnickou rozmanitost, jako bychom jí tu už neměli dost.

Přihlásit se o účast v loterii mohl jak bezúhonný cizinec, tak v USA pobývající ilegál. Původně neexistovaly ani formuláře, stačilo na kus papíru napsat jméno, datum a místo narození své a rodinných přílušníků. Každý mohl podat tolik žádostí, kolik jen libo, a hned napoprvé se jich sešlo 19 milionů! V novinách jsem tehdy postřehl fotografii mladé Irčanky která podala žádostí tisíc. Uspěla jen s jednou, což jí ovšem zcela stačilo. (V prvním tom kole se soutěže zúčastnilo 261 zájemců z tehdejšího Československa. V pražském tisku se objevily inzeráty, nabízející odbornou asistenci v této proceduře, za poplatek 3.000 Kč. Snadno vydělané peníze za službu, skládající se ze vložení obálky do poštovní schránky.)

Americké úřady si se zpožděním uvědomily nesmyslnost původních pravidel a teď už dovolují podání jen jedné žádosti na osobu. Rovněž už nestačí pouhý cár papíru, který ani nebylo třeba podepsat. Teď se procedura zkomplikovala a pravidla se pravidelně mění, přibrušují, dodatky se hromadí na dodatky. V této imigrační agendě fascikly s přepisy všemožných nuancí už téměř nabývají mamutího rozsahu daňových předpisů.

- - -

Unikátní je případ Kuby, ostrova jen osmdesát mil vzdáleného od amerického břehu, bývalý trumf v zahraniční politice rovněž již bývalého Sovětského svazu, ostrov, kvůli němuž v roce 1962 málem vypukla třetí světová válka a nukleární inferno.

Pořádná porce domorodců opustila své domovy a přesídlila zejména na blízkou Floridu, kde svým umem, energií získali značnou hospodářskou a politickou moc. Nikoliv tedy pologramotní, přiožralí parazité, vagabundi, ale prosperující vrstvy, v jejichž řadách jsou teď vážení profesionálové, bankéři i členové Kongresu.

K první emigrační vlně došlo začátkem šedesátých let, poté co Castro a jeho vousáči smetli hanebného Fungelcio Batistu.

Značný exodus, znám pod jménem Mariel, se uskutečnil v roce 1980, když Castro se zasloužil o odliv 125.000 Kubánců do Ameriky. Jejich řady posílil z vězení vypuštěnými zločinci, též šílenci z blázinců a dobře zamaskovanými špiony. Mnozí z jmenovaných, čtvrt století později, dosud dlí za americkými mřížemi.

Dalším mezníkem byl rok 1994, kdy 37.000 Kubánců se vydalo na plavbu, aniž by jim v tom Castro bránil. Krátce poté, v roce 1995, došlo k dohodě mezi Havanou a Washingtonem, jež znamenala konec předchozí dlouhodobé praxe Kubáncům – na rozdíl od kohokoliv jiného – automaticky poskytovat azyl. Zaveden byl princip „mokrá noha – suchá noha“, který vedl a stále vede k náhodám, absurditám, neštěstím, tragediím. Jen ten, komu se podaří vstoupit na americkou souš, byť by to byl sebemenší floridský ostrůvek, má vyhráno.

Pokusů dorazit k americkému břehu bylo v roce 2004 dva tisíc a tři tisíce v roce 2005. Nikdo ovšem neví, kolik víc bylo těch, kteří se na vratkých plavidlech, po domácku zhotovených vorech, pustili na riskantní cestu, kterou nepřežili. Z peněz příbuzenstva financovaní pašeráci v rychlých člunech se ženou uniknout lodím kubánské a poté i americké pobřežní služby (U.S. Coast Guard) a dorazit k souši. Být ale zastižen brodit se mělčinou zbývajících pár metrů ke břehu znamená diskvalifikaci pro získání azylu.

Přemnohým plány nevyjdou, k pevnině nedorazí, pochytáni jsou, na palubě lodí pobřežní služby jsou vyslechnuti. I když se jim podaří přesvědčit o věrohodnosti jejich motivu zmizet z Fidélova ráje, do kýžené Ameriky je nepustí. Ale aspoň budou mít možnost přesídlit jinam, do Austrálie či Španělska, například. Kdežto ta jejich pochytaná většina musí zpět do socialismu, jen kvůli tomuto mnohými proklínanému pravidlu o mokré či suché noze.

Pak už jen zbývá plytká naděje vyhrát v oné loterii.

Neoficiální stránky Oty Ulče