25.10.2020 | Svátek má Beáta


USA: Proč je „270“ kouzelným číslem prezidentských voleb (4)

16.10.2020

V sérii článků k volbám prezidenta USA jsme již nakousli mnohé – jak se volí, kdy se volí i kdo volí, průběžně se věnujeme tomu, kdo byl zvolen, budeme se věnovat tomu, kdo by mohl být zvolen letos apod.. Co jsem ovšem ještě úplně nenakousl, tedy až na drobné výjimky, je problematika toho, jak se nevolí.

Specifický systém prezidentských voleb v USA má v této oblasti na svědomí i specifický problém. Jistě můžeme hovořit o nebezpečí napadení elektronických způsobů hlasování, nepřesnosti v mechanickém označování volebních lístků, nebezpečí záměny identity, či tzv. ballot-box stuffingu (kdy volič vhodí do urny víc hlasovacích lístků, než mu náleží), ale to nejsou problémy čistě USA. Jejich zvláštní model nepřímé volby prezidenta USA totiž dal vzniknout kohortě takzvaných „nespolehlivých volitelů“ – „faithless electors“.

Nespolehliví volitelé jsou ti volitelé, kteří volí proti „zadání“ – tedy proti vůli občanů, kteří odevzdali svůj hlas pro některého z kandidátů na prezidenta či viceprezidenta, přičemž těmito hlasy zvolený volitel pak hlasoval jinak (ať již přímo podporou jiného kandidáta, nebo neodevzdal svůj hlas vůbec), nebo hlasoval jinak, než slíbil, že bude.

Státní zákony mohou podobné chování přímo zapovídat, ale jsou jednotlivé státy Unie, které takovou legislativu nemají. Existuje celkem 33 států (plus Washington, D.C.), ve kterých existují zákony, které volitele „váží“ k hlasu ve všelidovém hlasování. V polovině z těchto států však neexistují žádné postihy za jejich porušení. Tam, kde tresty jsou, jsou tyto v zásadě dvojího charakteru – buď se jedná o nějakou formu pokuty, která však nemá vliv na odevzdaný hlas, nebo o zneplatnění takto odevzdaných „nespolehlivých“ hlasů, či výměnu volitele (případně kombinace všech variant). Několik států využívá i uniformního vzoru zákona, který vytvořila pro takové účely federální vláda, který ale musí být převzat do úpravy jednotlivých států, aby nabyl účinnosti.

Vzhledem k citlivosti tohoto tématu není divu, že se tato problematika ocitla i před Nejvyšším soudem USA, který dostal za úkol posoudit ústavnost podobných omezení. Citovány bývají zpravidla dva spory – jeden z roku 1952[1] a druhý letošní[2]. V prvním případě se Nejvyšší soud vyrovnával s otázkou, zda státy mohou chtít prostřednictvím své legislativy po volitelích nejprve složení jakéhosi slibu, že zachovají vůli občanů a odevzdají svůj hlas těm kandidátům, pro které se slibem zavázali. Soud nejprve dovodil svou příslušnost (resp. příslušnost federálního soudnictví), neboť volitelé v tomto systému vykonávají federální akt. Poté usoudil, že tato praxe je v souladu s ústavou, byť se, jak zmínil i disent, asi neshoduje s představou Hamiltona a Madisona, kteří ústavu USA tvořili a měli představu, že volitelé budou mít plnou důvěru lidí, kteří je zvolí k vlastnímu uvážení při volbě kandidátů. Druhý rozsudek prohlásil za ústavně konformní i systém penalizace za odevzdání jiných hlasů – týkalo se voleb v roce 2016, kdy byl paradoxně poměrně vysoký počet nespolehlivých hlasů (byly i veřejné výzvy, aby volitelé nevolili Donalda Trumpa), které ale šly většinově v neprospěch demokratické kandidátky Hillary Clintonové, jak zmíním níže.

Primárně jsou však volitelé vybíráni přímo z řad straníků nejsilnějších stran s reputací bez poskvrny, případně i se známou osobní preferencí pro stranického kandidáta, aby se podobným případům předešlo.

Nespolehliví volitelé nikdy celkový výsledek voleb neovlivnili, přesto se jich v průběhu historie pár našlo. Celkově bylo v 58 prezidentských volbách v USA odevzdáno přes 23 tisíc volitelských hlasů (nesmíme zapomenout, že se odevzdávají hlasy vlastně 2x – pro prezidenta i viceprezidenta). V 90 případech z toho volitel neodevzdal hlas pro nominanta strany, ze které pocházel a pro kterého měl hlas dát. Dlužno podotknout, že pouze v jednom z těchto případů to bylo přímo pro kandidáta druhé strany (většinou to tak byly hlasy, které propadly, neboť šly pro kandidáty třetích stran, či kandidáty, kteří se volebního klání vůbec neúčastnili). Více než dvě třetiny z těchto devadesáti hlasů byly pro jiného kandidáta odevzdány kvůli smrti původního uchazeče – popíšeme si ještě dále. Jinak se ve zbylé části jednalo i o protest, vyjádření osobních antipatií vůči danému kandidátovi (zde „exceluje“ na příklad Richard Nixon, kterého takto odmítli podpořit volitelé hned ve třech prezidentských volbách (vždy po jednom z nich), zdržení se hlasování (například protestně proti tomu, že Washington, D.C. nemá plnohodnotné zastoupení v Kongresu), či chybu, kdy např. bylo otočeno pořadí prezidentského a viceprezidentského kandidáta, resp. neznámý volitel odevzdal v roce 2004 dva hlasy pro nominanta do pozice viceprezidenta a žádný pro prezidentského kandidáta své strany.

Kromě těchto devadesáti nespolehlivých hlasů volitelů bývají ve statistikách zvlášť vyčleněny i případy, kdy byl odevzdán platný a „spolehlivý“ hlas pro prezidenta a „nespolehlivý“ pro viceprezidenta – těch bylo celkem 75, a ve statistikách se tak uvádí celkem 165 hlasů nespolehlivých volitelů.

Že se s podobným jednáním volitelů musí do budoucna počítat, ukázala hned první z „řádných“ voleb prezidenta USA v roce 1796 (do té doby byl G. Washington volen jednoznačně). Představa straníků byla asi jasná – za Federalisty se měl stát prezidentem John Adams a viceprezidentem Thomas Pinckney, za Demokratické republikány Jefferson a Burr. Pro zvolení bylo potřeba 70 hlasů (volitelů bylo 138). Tuto metu přesáhl John Adams, ale protože se nepodařilo udržet stranické linie u „druhých hlasů“ (tehdy měl každý volitel dva hlasy – jeden pro prezidenta a druhý pro viceprezidenta, ale nebyly formálně rozlišeny), získal druhý nejvyšší počet – 68 hlasů - Jefferson z opoziční strany, a stal se tak na 4 roky viceprezidentem. Toto bylo poprvé a naposledy, kdy se těchto funkcí ujali zástupci obou hlavních stran naráz, a ukázalo se, že tato vnitřní opozice správnému výkonu exekutivní vlády vůbec nesvědčí.

Ještě před změnou způsobu odevzdávání hlasů – kdy bylo od roku 1812 jednoznačně odlišeno, který z hlasů je odevzdáván pro prezidenta a který pro viceprezidenta, se v roce 1808 rozhodlo 6 volitelů nedat hlas Jamesi Madisonovi pro prezidenta, ale místo toho podpořili jeho stranického kandidáta na viceprezidenta (aniž by ovlivnili výsledek, dlužno podotknout).

V roce 1820 – tedy uprostřed tzv. Éry dobré nálady - se pak našel jeden volitel z celého sboru, který neodevzdal svůj hlas Jamesi Monroeovi. Jedna z populárních historek hovoří o tom, že tehdy William Plummer starší dal svůj hlas J.Q. Adamsovi, protože nechtěl, aby byl Monroe zvolen jednohlasně, jako tomu bylo u Washingtona.

Ještě před občanskou válkou ve volbách v roce 1832 a 1836 se počet nespolehlivých volitelů rozrostl z původních jednotek na 30, respektive 23 (ovšem pouze co do volby viceprezidenta). V případě R.M. Johnsona šlo v roce 1836 dokonce o jediný případ, kdy akce nespolehlivých voličů vedla k tomu, že byla volba viceprezidenta přesunuta do Kongresu. Johnsona tehdy odmítlo podpořit 23 delegátů z Virginie, protože měl za sebou historii vztahů s černošskými ženami, což bylo v jejich očích neslučitelné s tak vysokou funkcí. V Senátu pak Johnson uspěl a viceprezidentem se nakonec stal.

Samostatnou kapitolou mezi voliteli, kteří volili jinak než občané, jsou případy z roku 1872 a 1912. V prvním případě zemřel nominant Demokratické strany Horace Greely, který všelidové hlasování prohrál celkem jasně proti obhajujícímu U.S. Grantovi. Greely zemřel po volbách, ale před tím, než se sešli volitelé – jeho 66 hlasů (oproti 286 Grantovým) pak bylo rozděleno ve prospěch jiných kandidátů, respektive Greely sám obdržel posmrtně 3 hlasy, které však nebyly Kongresem započítány (ovšem ani jeden z těchto hlasů nebyl odevzdán ve prospěch Granta). Je tedy otázka, zda tyto volitele započítávat mezi nespolehlivé v pravém slova smyslu, neboť neměli jinou možnost. Obdobná situace pak nastala v roce 1912, ale u viceprezidentských kandidátů.

Pokud jste vydrželi číst až sem, děkuji a přidávám jedno zamyšlení, které možná mělo přijít na začátku – nepíšeme o hypotetické možnosti, resp. ano, píšeme, ale tak, jako se dostává na přetřes celý systém nepřímé volby, tak se v roce 2016 dostalo pozornosti i nespolehlivým volitelům. Po zvolení Donalda Trumpa ve všelidovém hlasování se vytvořilo docela široké veřejné hnutí, které vyzývalo volitele, aby jej nevolili. Terčem těchto - i nevybíravých - výzev se stalo především 306 republikánských volitelů. Bylo jasné, že tak masivní (37 hlasů) změnu nebude možné vyvolat, nicméně bylo zajímavé, že se vlastně voliči, byť přiznávám opoziční kandidátky, dovolávali něčeho, co chtěl volitelům vtisknout do vínku i James Madison – aby volili nikoliv podle rozhodnutí a preferencí lidu, ale podle svého uvážení.

Jakýmsi kruhem se tak debata dostala opět na počátek. A pro pořádek, v minulé volbě bylo skutečně odevzdáno 7 nespolehlivých hlasů (ovšem jen 2 z toho se změnily u Trumpa a 5 u Clintonové) a další 3 hlasy (opět pro Clintonovou a Kainea) byly zneplatněny, protože odporovaly zákonné úpravě vázanosti volitele hlasem lidu.

KONEC

[1] Ray v. Blair, 343 U.S. 214 (1952)

[2] Chiafalo v. Washington, 591 U.S. (2020)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.