Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996USA: Princ z Tennessee
Gore po skončení svého viceprezidentského mandátu a dočasném akademickém působení na Kolumbijské univerzitě uspěl i v Hollywoodu a mediálně se zviditelňuje filmem i tiskem jako burcovatel a zachraňovatel planety. Jeho nejposlednější kniha má název The Assault on Reason (Penguin, 2007) – „Útok na rozum“). Listuji si v takto pojmenovaných kapitolách: 1. Politika strachu; 2. Oslepování věrných; 3. Politika bohatství; 4. Pohodlná nepravda; 5. Útok na jednotlivce; 6. Krize karbonu; 7. Demokracie v rovnováze.
V mládí Gore oslňoval své vrstevníky schopností balancovat na špičce nosu tenisovou raketu, deštník, ba i věšák. Teď i svět v jeho ponětí pozbyl svou rovnováhu, dostal se do prekérní blízkosti zkázy. „Děsící, galvanizující kniha,“ vyjádřil se recenzent ve významných novinách The Washington Post. „Srozumitelná, drásavá, drsně účinná,“ ocenily The New York Times. K tomu na obálce knihy je uvedeno i pochvalné ocenění řadu let již mrtvým vědcem Carlem Saganem.
Vtírá se pak otázka, jak v autorově téměř již apokalyptické interpretaci svět by teď vypadal, když v roce 2000 chybělo tak málo – jen jeden opačný hlas soudce Nejvyššího soudu, rozhodujícího prapodivnou proceduru prezidentských voleb – a do Bílého domu by se byl stěhoval Gore a nikoliv ekologicky a politicky zkázonosný zloduch Bush.
Vždy v souvislosti s nadcházejícími volbami, a tedy i předpokládaným vzrůstem čtenářského zájmu, se vyrojí nové knihy o osobě toho či onoho kandidáta. Je to tradice, s kterou v polovině devatenáctého století započal respektovaný spisovatel Nathaniel Hawthorne trapně oslavným dílem svého bývalého spolužáka na Bowdoin College a posléze zvoleného prezidenta: Franklin Pierce, nepovedená postava, měkkýš, neochotný zapudit i otrokářství.
K volbám roku 2000 se na trhu objevily čtyři knihy zabývající se Bushem, o nichž jsem slyšel jedovatou poznámku, že by je všechny nebyla ochotna číst ani jeho vlastní matka. O Goreovi mám tu z té doby před sebou knihy tři – žádné hagiografie a rovněž nic zlomyslně zaujatého, úmyslně ničivého. Autoři se zabývají vzdáleností, ne-li přímo konfliktem mezi osobou veřejnou a soukromou – Gore jako tvor, dělající tzv. wooden dojem - prkenný, málo vřelý až pompézní, a proti tomu někdo v privátě s vtipem neformálně si počínající.
Sklony k hyperbolám, přehánění, šperkování reality má leckdo z nás a není jí ušetřen ani tento politik. Například se proslavil tvrzením, že vynalezl internet, za což se mu leckdo dodnes s chutí pošklebuje. Též se holedbal, že pro spisovatele Ericha Segala, někdejšího spolužáka, byl inspirací k vytvoření postavy Olivera v bestselleru Love Story. Což by mi nevadilo, na rozdíl od Goreova vyloženého pokrytectví v zatracování tabáku, zdůrazňování tragické smrti jeho sestry podlehnuvší rakovině plic, aniž by se ale obtěžoval zmínkou o rodinné farmě, po řadu let pak pokračující se sklizní onoho zabijáckého tabáku.
Za tuze nehorázné pokládám Goreovy báchorky o nuzném rurálním původu, rodném pionýrském srubu, chaloupce v jižanském státu, když ve skutečnosti tento The Prince of Tennessee (název knihy autorů David Maraniss a Ellen Nakashima, vydalo nakladatelství Simon and Schuster, 2000) vyrostl s privilegiemi od prvního dne svého života. Jeho otec Albert Gore Sr., stříbrovlasý senátor, patriarcha státu Tennessee, svého jediného syna vychovával a cepoval s přesvědčením, že on se jednoho dne stane prezidentem země. Když mu teprve bylo šest roků, rodiče prosazovali zveřejňování článků v novinách o jeho předčasných znamenitých kvalitách. Nevyrůstal na primitivním venkově, ale v prostředí vládnoucích kruhů ve Washingtonu, chodil do exkluzivní školy St. Albans, kam posílali své potomky rodiče s jmény Roosevelt, Kennedy, Bush či Acheson. Odtud Gore zamířil na Harvard, univerzitu nejprestižnější.
Jenže vyrůstat ve stínu mohutného, tolik náročného otce, mělo své mínusy.
V biografické knize Inventing Al Gore (autor Bill Turque, nakladatel Houghton Mifflin) je zmínka o přísném rodiči, vyžadujícím i tvrdou manuální práci, například oráním na příliš příkrém svahu. Na námitku o případném nebezpečí, otec odpověděl, že syn se přece nemůže stát prezidentem, když by nedovedl zvládnout ani takovýto jednoduchý úkol.
Pocit odpovědnosti syna vůči tolik dominantnímu zploditeli lze ilustrovat i na příkladu války ve Vietnamu. Senátor Gore, liberální Demokrat a odpůrce této války, dost tedy bílá vrána v oné době v jižanských státech, měl v roce 1970 před sebou obtížnou kampaň na své znovuzvolení. Poslušný syn, rovněž odpůrce vietnamského konfliktu, na sebe ale vzal uniformu, s úmyslem, že taková, v mediích dostatečně zdůrazňovaná iniciativa získá otci u voličů potřebné sympatie. (Jenže je nezískala. Tehdy v Bílém domě pobýval Richard Nixon, podporující Goreova republikánského oponenta. Nixon proto tehdy zařídil, že Gore Junior byl do Vietnamu odvelen až po listopadových volbách, které Gore Senior prohrál, a syn pak místo ročního nasazení ve Vietnamu tam pobyl jen pět měsíců. Na Nixonův šikovný manévr pak s trpkostí vzpomínali řadu roků.)
Demobilizovaný Gore, ještě dřív než se stal právníkem a politikem, se pustil do studia bohoslovectví na Vanderbiltově univerzitě v rodném Tennessee a dočasně též do kariéry žurnalisty. Podařilo se mu být zvolen do Kongresu. Mediálním zvědavcům se přiznal k dřívějšímu, a to dlouhodobému prohřešku věnovat se kuřbě marihuány – aniž by ji vdechoval. Ale i tak byl přísný otec rozlícen. V roce 1988 se syn pustil do svého prvního pokusu stát se prezidentem a žalostně se svou nominací pohořel. (Tehdy ji získal guvernér Dukakis, ve volbách následně podlehnuvší Bushovi staršímu.)
Ve volbách roku 1992 v nominaci Demokratickou stranou Gore podlehl guvernéru ze sousedního státu Arkansasu, jímž byl William Jefferson Clinton, a nepříliš nadšeně se stal mužem č. 2 v roli viceprezidenta. Jen s obtížemi si lze představit víc odlišné osobnosti, jak původem, tak náturou. Jeden s privilegovaným zázemím prominentní rodiny, druhý z bídných poměrů z nevábného arkansaského městysu jménem Hope – podivné to Naděje, jehož otec nebyl vážený stříbrovlasý patricij, ale podomní cestující prodavač, který buď po automobilovém karambolu či v opilosti spadl do kaluže, v níž se utopil, tři měsíce před narozením syna Billa. Matka, rovněž žádný abstinent, se znovu vdala za něco málo kvalitního.
Nicméně synovi, nepřízní osudu takto otloukanému, se podařilo dostat na výtečnou univerzitu Yale, vojenské službě ve Vietnamu se vyhnul nezcela čestným způsobem, s vervou vstoupil na politické kolbiště a podařilo se mu stát se guvernérem Arkansasu v hodně mladistvém věku třiceti dvou roků.
Gore a Clinton, oba jsou tzv. perfect political animals, kalkulující možný politický dopad svého sebetriviálnějšího kroku. Zatímco ale Clinton vždy mistrně si dovedl počínat při vytváření dojmu tvora bezprostředního, vřelého, Gore se své odtažitosti, s nádechem blahosklonnosti, zbavit neuměl a třeba ani příliš nechtěl. Loajálně podporoval Clintona v průběhu vyšetřování aféry s orální aktivistkou Monikou Lewinskou, ač nevěřil jeho lživé verzi o ctnostném počínání. Znalci situace tvrdí, že váhání se od Clintona distancovat hodně poškodilo jeho šance v následném volebním utkání 2000.
Již delší dobu se Gore věnoval problémům našeho životního prostředí. Zatímco environmentalisté vychvalovali jeho knihu Earth in the Balance (ono balancování, oblíbený přece motiv), jiní komentátoři takové nadšení nesdíleli. Bob Zelnick, autor biografie Gore (Regnery, 1999), oslavovanou knihu odmítl jako „pateticky jednodimenzní hodnocení západní civilizace, ubohé ve své neznalosti ekonomiky, prostoduché v přístupu k řešení problémů.“ Ne každý reagoval se sympatiemi na jeho důrazné prosazování rasových preferencí podle barvy pokožky, pokud je ovšem hodně tmavá. K takovému nedostatku sympatií se rovněž hlásím.
Do nynější prezidentské kampaně Gore ještě nevstoupil, vábení svých podpůrců dosud odolává, aniž by ale někdo zcela vylučoval, že přece ještě jednou se pokusí docílit tu metu nejvyšší, jak ji od útlého jeho věku předvídal a předpokládal otec velikán.
Text jsem redakci odeslal začátkem srpna a od té doby se ledacos bizárního událo. V Oslu politicky důsledně korektní porota, která před časem Nobelovou cenou za zásluhy o světový mír obdařila Jásira Arafata, mezinárodního teroristu a národního kleptokrata, si tentokrát vybrala Al Gora, zachránce naší planety.
Ocenění tak prestižní znovu rozdmychalo dřívější iniciativu přimět laureáta přece jen se pokusit o získání prezidentského úřadu, v roce 2000 za podivných okolností mu odepřeného, a tím i vyřídit stále otevřený účet s Hillary Clintonovou. Dodatečně se americká veřejnost začala dozvídat různé podrobnosti přispěvší k jeho frustracím. Například o potupách, když jako viceprezident býval příliš pomíjen, odstrkován tehdejší první dámou, že například fondy, určené na jeho volební kampaň, se použily na její kampaň v úspěšném úsilí stát se senátorkou ve státě New Yorku, s nímž do té doby neměla zbla společného.
Na rozdíl od Arafata, Al Gore není ani zločinec ani zloděj, ale pompézní pokrytec to je věru značný. Poté, co získal Oskara za svůj dokumentární filmový výtvor An Inconvenient Truth, výzkumný ústav Tennesee Center for Policy Research v jeho rodném státě vyjádřil názor, že by si rovněž zasloužil zlatou sošku v oboru pokrytectví. Ten, kdo hřímá, varuje, k úspornosti úpěnlivě vyzývá, sám jaksi neslouží užitečným příkladem. Energetický závod Nashville Electric Service (NES) dal k dispozici údaje, že Gore, environmentalista zcela nejpřednější, na svém sídle (dvacet pokojů, osm koupelen) v luxusní čtvrti Belle Meade onoho Nashvillu spotřebuje téměř dvacetkrát víc energie než je národní průměr.
Neoficiální stránky Oty Ulče
