Dostal jsem od přítele e-mailem video. Byla na něm episoda z biografu někde v USA. Na plátně se promítaly scény z bojů americké armády za druhé světové války a do kina vešli ještě tři diváci – vojáci – a publikum je pozdravilo potleskem. To video bylo nahrané, muselo mít režii. Mám však zkušenost, že podobné scény nemusí mít režizéra. Je to ze současného života.

Jezdívám do USA na vědecké kongresy. Zažil jsem to dvakrát na letišti. Bylo před odletem. Měl jsem za sebou procedury administrativního odbavení, po kontrole příručních zavazadel včetně obsahu kapes a zutých bot.

Jednou v Colorado Springs a jednou v Miami. Při čekání na výzvu ke vstupu do chodbičky vedoucí "rukávem" do letadla. Atmosféra bývá netrpělivá, lehce nervózní. I když už každý má palubní vstupenku s číslem řady a písmenem sedadla, přemýšlí o tom, zda jeho místo zůstane volné. Každý myslí na to, aby si vypnul mobil a nezapomněl něco na židli. Někdo snad myslí i na to, zda letadlo nespadne a utěšuje se statistikou, že jet autem po pražské magistrále je mnohem nebezpečnější. Máte starost, zda to odletí a přistane včas. Hlídá si výzvu, že se má dostavit do řady k poslední kontrole.

A teď se ozve z reproduktorů poněkud neprofesionální, jakoby občansky všední lidský hlas kapitána letadla. Vidí, že s námi poletí dvanáct (v Colorado Springs) nebo osm (v Miami) vojáků, kteří letí do Iráku vystřídat své kolegy. Kapitán nechává na uvážení cestujících, zda je nechtějí nechat nastoupit jako první do letadla, aby si mohli v letadle v klidu připravit své věci do poliček nad sedadly a uvelebit se na sedadlech s pokrývkami. Do čekárny vejdou ohlášení vojáci - třetina z nich jsou ženy. Je zřejmé, že jsou tou "reklamou" zaskočeni. Rozpačitě mávají rukama, že nechtějí VIP zacházení.

Lidé napřed váhavě, jednotlivě, ale nakonec naprosto všichni povstávají, staví se čelem k vojačkám a vojákům. Někdo začne rozpačitě, nesměle, napřed tiše tleskat, muži salutují. Nakonec salutují všichni, někteří velmi neobratně. Tím americkým způsobem - skoro s celým předloktím nad čelem. A stojí tak dlouho, dokud vojáci nepodlehnou tomuto nátlaku a neodejdou do letadla před nimi.

V té scéně nebyl žádný patos. Byla to samozřejmost. Pro ty lidi nebylo nic přirozenějšího. Vůbec nebyli dojatí - dojat jsem byl snad jen já. Všichni byli občané jedné země. Bílí, černí, Indiáni, hispánci, žlutí, bohatí, chudí, staří, mladí, tlustí, hubení, vlasatí, holohlaví, děti. Jejích původ nic neznamenal - aspoň ne v té chvíli. Žijí spolu, občané jedné země, která je ve válce.

Můžeme si myslet cokoli o zištných zájmech naftařů a jestřábů. Tato zeměkoule tuto Ameriku ještě pořad moc potřebuje. Jsem rád, že tu je Amerika s námi.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora