V dětství jsem měl jen jednu příležitost spatřit příklad rasové rozličnosti: filiálka firmy Meinl disponovala jedním černouškem. Na víc takových jsem v roce 1945 civěl v amerických uniformách. Měli své vlastní stany v plzeňském borském parku, takto segregováni od naprosté většiny Pattonovy bělošské armády. I v armádním biografu, kam jsem se občas vetřel, jsem nemohl přehlédnout, že bojovníci s tmavou pokožkou seděli na balkoně separátně.

Posléze jsem se cosi dočítal o Ku-klux-klanu, podivínech v bílých hábitech (takové jakoby lajntuchy s kápí po vzoru středověkých heretiků před jejich upálením), avšak s pověstí své záliby věšet černochy různě na větvích. Ani slůvko k nám neproniklo o dosud nevyhaslém dopadu černošského povstání někdejších otroků začátkem devatenáctého století, s vyvražděním bělošských vlastníků a vykořisťovatelů, zejména na plantážích s cukrovou třtinou v tehdejší francouzské kolonii na nynější Haiti. Tehdy prosperující, nyní nejvíc ubohé v karibské oblasti, jakož i na celém latinsko-americkém kontinentu.

Po upláchnutí od budovatelů vědeckého socialismu jsem pak měl příležitost, ba i nutnost se seznamovat i s jinými ošidnostmi včetně té rasové, zejména zásluhou svého manželství s osobou nezcela bělošskou. Svěřovala se mi s tehdejšími nepříjemnostmi na jihu ve státech bývalé Konfederace, což ale byla pro mě záležitost dost podružná v porovnání s mými frustracemi v akademickém prostředí. V něm jsem se musel seznamovat s radikálními intelektuály proklínajícími systém, který jim umožňoval tak pohodlnou existenci, a přitom bažícími po nádherách socialismu, který naštěstí nemuseli okusit. Inu, druh nevyhoditelných pseudorevolucionářů, s kariérou jim kapitalismem zaručenou. A my, autentčtí antikomunisisté, se ocitli v prostředí, kde antikomunismus vůbec nebyl populární. Nezbývalo než opatrně našlapovat v minovém poli politicky korektních nehorázností - multikulturalismus, eufemismy jako Affirmative Action, Diversity, v rámci údajné rovnosti zásadně neměřit stejným metrem.

Začali přibývat vzdělanci s nutkáním provinilců. Jeden můj kolega, původem z kdysi otrokářského státu, uveřejnil v místních novinách článek s tvrzením, že my všichni běloši jsme odpovědní za utrpení černochů. Marně jsem čekal, zda někdo na takovou nehoráznost zareaguje. Tedy jsem se ozval: „V dětství za nacistické okupace, jakožto syn českého otce jsem se provinil, že nejsem Němec. Jako jinoch za komunistů jsem se měl cítit proviněným nedostatkem proletářského původu. V dospělém věku se mi podařilo ze země zmizet a dostat se sem do Ameriky za pošetilého předpokladu, že nebudu hodnocen podle kritérií, která jsem nezavinil. Setrvávám v harmonickém manželství s osobou nezcela bělošskou. Nikdy jsem ani jednoho otroka neviděl, natož abych ho vlastnil. Nevidím důvod, proč bych se měl omlouvat.“

Dostal jsem řadu souhlasných, až blahopřejných dopisů, že jsem měl tuhle kuráž se vůbec ozvat. Následoval můj povzdych, proč k vyjádření samozřejmosti nutno být vybaven exoticky, v mém případě čínsko-helvétským manželstvím.

Sadomasochistických kajícníků neubývá. Nedávno jsem se dočetl o zákonodárci jménem Graig Meyer ze státu Severní Karolína. Bičuje se za své, jím nenáviděné bělošství. Tuze se snaží vlísat v důvěru černošských spoluobčanů a úsilí se mu nedaří.

„Ačkoliv se často obracím o radu ke svým černošským kolegům, je nevyhnutelné, že se objevují vady v mém uvažování zaviněné mým bělošstvím.. Jsou to pravděpodobně hluboké zbytky mé bělošské nadřazenosti. Nedovedu v sobě potlačit své bělošství, budu vždy běloch.“ (Zdroj WND, 1.10.2014) Vzorná kajícnická samohana.

- - -

„Největším nebezpečím zájmů amerických černochů jsou běloši s dobrými úmysly.“ V tomto smyslu se opakovaně vyjadřoval Frederick Douglass (1818-1895), nejvýznamnější americký černoch 19. století. Narozen jako otrok na plantáži v Marylandu, svého otce, bělocha, vůbec neznal, matka otrokyně záhy zemřela. Samouk se vzdělával, posléze uprchl do severního státu Massachusetts. Úspěšný autor, brilantní řečník, angažoval se v tamější Anti-Slavery Society, za občanské války v roce 1863 poseděl s prezidentem Lincolnem při vytváření černošských vojenských jednotek. Posléze byl velvyslancem na Haiti, v roce 1872 dokonce nominován na funkci viceprezidenta.

O Douglassovi se zmiňuje vědec, autor, ekonom, černoch Thomas Sowell, jehož tuze obdivuji. V prozatím nejposlednějším textu s názvem „A Legacy of Cliches“ - o odkazu, dědictví otřelé fráze (Townhall.com, 7.7.2015),již v první větězačíná s klišé o „dědictví otroctví.“ a vznáší zásadní otázku, jakou mohou mít souvislost děti bez otců a kriminalita černošského etnika s otroctvím, které skončilo před jedním a půl stoletím.

Je velmi populární pokládat otroctví za americký prvotní hřích. Vždyť přece otroctví existovalo nejedno tisíciletí, už daleko dřív před zrodem Ameriky, však to byl způsob života všech ras, se souhlasem všech vládců. Nikdo nechtěl být otrokem, ale tak to fungovalo ve všech civilizacích. Takový systém přece Američané nevynalezli, ale naopak oni a Britové v osmnáctém stoletín byli ti zcela první, kdo o jeho zrušení začali usilovat. Byla to pouze západní civilizace, která se takto zasloužila.

A jak že otroctví končilo? Otázku Sowell odpovídá výsledkem americké občanské války, v níž za ztrátu života každého bojovníka došlo k osvobození šesti otroků. Konec otroctví v původním evropském vlastnictví vesměs probíhal proti tvrdému odporou obyvatelstva v jiných civilizacích. A leckde přece dodnes setrvává.

Další Sowellovy otázky, bližší, relevantnější našemu věku: Bylo víc děti v péči jen jednoho rodiče za prvních sto let po konci otroctví nebo za dalších třicet let, s rozmachem nynějšího welfare state, započatého v letech 1960? V té době 22 % dětí znalo jen jednoho rodiče, zpravidla matku. Třicet let později, podíl dětí bez otce vzrostl na dvě třetiny, čili na většinu.

Ona léta šedesátá, velmi velebená obdivovateli značně levicového politického vkusu, vedla k mnohým násilnostem v městských ghettech, s vraždami ve vlastních řadách. To, co měl být pokrok k oné social justice (“sociální spravedlnosti“), byl ve skutečnosti krok směrem zpět - k barbarství. A hlavními oběťmi jsou slušní, zákony dodržující prapotomci bývalých otroků, kteří se teď stávají a již se stali obětmi kriminálních živlů.

- - -

Den poté, v tomtéž zdroji Townhall vyšel text Sowellova kolegy ekonoma Waltera E. Williamse s názvem „Fiddling Away the Future“, což bych nejspíš překládal jako úsilí šidit, podvádět, snažit se vykecat z nevyhnutelnosti naší budoucnosti. Nabízí víc specifických údajů týkajících se černošského či politicky víc korektního afro-amerického etnika: 72 % dětí se rodí mimo manželství, v některých městských oblastech je procento ještě vyšší. Černoši tvoří nadpoloviční většinu smrtelných výsledků zločinného střetu. V 95 % případů útočníkem je příslušník téže rasy. Jestliže se útočníkovi zdařilo zvládnout nepříliš náročné studijní požadavky té které high school, školy s povinnou docházkou, je velká pravděpodobnost, že maximálně zvládl požadavky na úrovni žactva sedmé až osmé třídy základního vzdělávání.

Problémy jsou ještě závažnější: chudoba, chabá úroveň školního vzdělávání, vysoká kriminalita a největší rozpad rodinných svazků zejména ve velkých městech, jako jsou Detroit, St.Louis, Oakland, Memphis, Birmingham, Atlanta, Baltimore, Cleveland, Philadelphia a Buffalo. Téměř všechna ze jmenovaných mají pokrokovou demokratickou administrativu. V Memphisu primátor A.C. Wharton jako příklad iniciativy prosazující zlepšení životní úrovně chudšího obyvatelstva navrhl vykopat těla z doby občanské války - generála Konfederace a jeho manželky. Takový druh vylepšení životních podmínek v metropoli s ročním kontem 145 vražd, všech spáchaných v řadách své vlastní rasy, 320 znásilnění a 6000 loupeží.

Většinu (80 %) kriminálních činů všeho druhu spáchají příslušníci vlastní rasy. Nicméně primátor New Yorku, velice pokrokový běloch Bill de Blasio, ve svých přednáškách černochům velice zdůrazňuje, že nejvíc strachu mají mít ne z pachatelů trestní činnosti, ale ze strany bělošských policistů, strážců, dbajících, aby ke zločinům nedocházelo.

Závěr: nemanželské rozmnožování, rozpad rodiny, zločin, podvodné vzdělávání jsou závažné problémy s devastujícícm dopadem, ale vůbec to nejsou civil rights problems, jež by se daly svádět na rasismus, tak si to jednoduše pohodlně a podvodně vysvětlovat.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče