aneb Souboj republikánských kandidátů

Ze všech patnácti prezidentských kandidátů Republikánské strany největší pozornost veřejnosti přitahuje Donald Trump. Miliardář, televizní hvězda, mistr sebechvály, který za poslední týdny stačil pozurážet skoro všechny své rivaly a jeden sousední stát, má stále solidní náskok před zbytkem pelotonu.

Svou kampaň započal tím, že mexické přistěhovalce osočil coby zločince a násilníky a svou konkurentku Carli Fiorinu, v minulosti šéfku několika největších nadnárodních korporací, nazval ošklivkou:

„Cožpak se člověk s takovou tváří může stát prezidentem?“ Na což pohotová Carli reagovala slovy: „Doufám, že ženy voličky si tuto poznámku dobře zapamatují.“

Minulý týden v Knihovně Ronalda Reagana proběhlo další kolo televizních debat republikánských kandidátů, od nichž se očekávala odpověď na otázku, zda někdo dokáže zastavit rozjetého Trumpa.

Po debatách mnozí komentátoři vyjádřili plachou naději, že Trumpova bublina začala splaskávat. Poprvé nedokázal vyvrátit klidnou poznámku Jeba Bushe, který prohlásil, že jeho kritizovaný bratr George dokázal zajistit bezpečnost země lépe než jeho předchůdce a nástupce, což doložil fakty.

Carli Fiorina zase uvedla údaje, které dokazují, že jeho pochybný podnikatelský úspěch, na který je tak pyšný, je výsledkem nekalé hry s úvěry, za což si obratem vysloužila obvinění ze špatného řízení společnosti Hewlett-Packard.

Údaje sázkových kanceláří uvedené po debatách televizí CNN svědčí o tom, že šance Donalda Trumpa na nominaci spadly ze 20 na 12 procent. Zůstává nicméně lídrem republikánského pelotonu.

Arch Paddington, viceprezident organizace Freedom House, má vlastní vysvětlení Trumpova fenoménu:

„V americké politice se prosazuje nový trend. V počáteční fázi kampaně se stále více prosazují takříkajíc truc kandidáti. Ale v závěrečných fázích a zejména při samotných volbách se Američané vracejí k solidním a respektovaným osobnostem.“

„Kupříkladu na podzim 2011 favoritem republikánů byl podnikatel Herman Cain, aktivista Hnutí čajových dýchánků, na kterého si už nikdo nepamatuje. Pokud takový nahodilí politici přece jen byli stranami nominováni, jako Barry Goldwater v roce 1964 nebo George McGovern v roce 1972, volby pro ně končí zpravidla drtivou porážkou.“

„To, co nyní pozorujeme, je projev otevřeného a demokratického zápasu za stranickou nominaci,“ píše Arch Paddington.

Pravdou je, že i v Americe, tak jako jinde, mají voliči plné zuby politiků, kteří smýšlejí a jednají standardně. Proto se každý kandidát snaží svými výroky dokázat, že nepatří k zavedené politické třídě, ke které se většina Američanů staví krajně skepticky.

Nedůvěřují kandidátům zastupujícím stranický a státní establishment a nikdy nepřekračujícím rámec politické korektnosti.

Stejně tak jako v evropských zemích i ve Spojených státech sílí odpor proti přehnané politické korektnosti, která politikům neumožňuje vyjádřit své pravé názory, dejme tomu o rasových problémech, nelegálním přistěhovalectví nebo o vztahu k sexuálním menšinám.

Proto Trumpovo odhodlání nebrat si servítky před nikým a ničím zkraje vyvolává sympatii části veřejnosti.

Obdobný trend lze pozorovat také u demokratů. Popularita Hillary Clintonové prudce klesla, zatímco podpora senátora Bernieho Sanderse, marginála socialistických názorů, stále roste.

Také se prezentuje coby protivník tradiční politické třídy a stejně jako Trump zneužívá voličské únavy z politiků nabízejících své ideje ve standardním balení.