Prohráli jsme volby a ty mají důsledky. Demokraté mají v rukou veškerou moc.

Jako mávnutí proutkem uběhly turbulentní čtyři roky vlády presidenta Trumpa. Nikdo si však nevzpomíná, že by demokratům tehdy někdo rušil konta na Facebooku, či je, i ty nejhlasitější nepřátele Trumpa, nějak censuroval nebo se jim mstil. Po dva příští roky po volbách měli republikáni parlament, senát a Bílý dům. Karta se teď obrátila. President Trump, přestože ještě sedí v Bílém domě, nemůže poslat ani fotku nebo vzkaz na Twitter.Jeho kluk se nemůže domluvit na Facebooku s kamarády. Trumpovi přátelé se už předem třesou strachy, co s nimi a jejich rodinami bude. Demokratům sloužící média (nebo je to opačné?) vypsala černou listinu podnikatelů, kteří podporovali Trumpa.

Dočetl jsem se na jednom českém blogu: Pisatel se ptá, proč toto všechno, nebo aspoň část popsaného neudělali ti kolem Trumpa, když vyhrál volby před čtyřmi lety. Ano! Proč?

Republikánská věrchuška tehdy byla objevením se Trumpa na scéně zaskočena stejně, jako už v té době arogantní, vítězstvím si jistá Obamu a Clintonovou obklopující kohorta neomarxistů, včetně média manipulujících oligarchů ze Sillicone Valley. Když Trump začal mít doslova přes noc podporu miliónů až do té doby apatických lidí, zmatek ve washingtonské byrokratické bažině byl nejen nalevo, taky však napravo. Ono v byrokratickém močále rozdíly splynou. Republikán nebo demokrat. Nikdo z obyvatel těch vypolstrovaných úřadů nemá rád, když kdokoliv ruší selanku děláním vlnek, nebo nedej Bože snahou ten z daní jiných dobrotami vyložený močál začíná vysušovat!

„Péče o Ameriku a Američany bude naší hlavní starostí,“ řekl Trump. „Zabezpečíme hranice státu. Zrušíme byrokratická nařízení brzdící privátní podnikání a progres. Snížíme daně. Postaráme se o nezávislost v poli energie. Zrušíme mezinárodní smlouvy, na kterých Amerika už po léta prodělává.

Hlasitě řekneme naším spojencům v Evropě, že po desetiletí nedodržují smlouvu o financování NATO. Ukončíme nikam nevedoucí války na Středním východě a v Afghánistánu.“

Je toho víc, co přišlo za Trumpa na přetřes. I do té doby mnoho lidí ignorujících politiku a beroucích svobodu za samozřejmost zbystřilo pozornost. Média, kolaborující s washingtonsko věrchuškou, se předtím nezmínila o tichém sklouzávání k socialismu. Pak se na scéně objevil chlap s legračním účesem, nepříliš diplomatickým slovníkem a manýry a před světem všechno, co zatím bylo tabu, na veřejnosti vyřval. Byl pak zvolen presidentem. Panika ve věrchušce demokratů, ale i republikánů byla neuvěřitelná. (Když mluvím o věrchušce, týká se to též mocných institucí. FBI, CIA, aparát ministerstva spravedlnosti a vlastně zabydlený aparát kdečeho.) Na druhé straně byla neuvěřitelná radost obyvatelstva, že někdo v Bílém domě vidí problémy jeho očima. Někdo, kdo naučil své vlastní syny zatlouct hřebík, ovládat buldozer či pokrýt střechu. Když Trump mluvil o pracujících lidech, po dlouhé době to od amerického presidenta neznělo jako prázdná, laciná fráze.

Nahoře zmíněný pisatel na českém blogu říká, že se mělo před čtyřmi lety stát to, co se v Americe stalo posledních pár dnů. Revoluce. Jít po poražených do důsledku. Ano, mělo. Pod jakou však vlajkou? Republikánskou? Trump byl na to sám. Mnohý z „republikánů“ se podílel na sabotáži všeho, co se ze slibů, které dal před volbami, Trump snažil realizovat. Těch sedmdesát pět miliónů lidí, kteří měli rádi všechny myšlenky, které v roce 2016 přinesl president Trump na přetřes, je roztroušeno po celé Americe. Díky oligarchy ovládanými médií všichni z nich dostali teď na čelo

cejch nepřátel demokracie za absolutně neamerickou zrůdnost, která se stala předminulou středu v americkém parlamentu. Dnešní vítězové označují zmíněné ohavnosti za pokus o převrat. Není málo nás, kdo považujeme za pokus o převrat den, kdy několik dní před Trumpovou inaugurací v roce 2017 svolal tehdy v Bílém domě sedící president Obama schůzi nejvyšších vládních představitelů a s Joem Bidenem vypracovali strategii o systematickém sabotování Trumpovy vlády. Jejich strategie, díky téměř stoprocentně spolupracujícím médiím, byla bezchybná.

Tu chybu, že jsme revoluci před čtyřmi lety nedotáhli do konce, dnešní vítězové neudělají. (My jsme to tehdy za revoluci nepovažovali. Vyhráli jsme prostě volby.) Oni totiž, na rozdíl od nás, mají své předchůdce ke kopírování postupů, jak naložit s poraženými. Těch několik z nás, Američanů, kteří jsme byli kdysi v mládí ve východní Evropě na poražené straně, na to zrovna s radostí nevzpomínáme. Nedovedu si představit důvěřivé, někdy až naivní Američany, jak si budou zvykat na to, že domovní výbor bude schvalovat, jestli jejich děcko půjde nebo nepůjde studovat, který doktor jim bude úředníkem přiděleny, kolik daní budou platit na vydržování Lidových milic. A že bude k prospěchu osudu výše zmíněných dětí účastnit se s mávátkem v ruce májového průvodu.

Vypadá to, že vláda bude v rukou levičáků pár let. Ona se ale historie opakuje. Těžko se toho dočkáme, ale můžeme si někde v skrytu kouta číst, jak revolucionář Rudolf Slánský a jeho nejbližší soudruzi si na konec své moci sami říkali o šibenici, nebo jak jakobíni na závěr své revoluce vyvraždili jeden druhého. Když vidím ty, kteří dnes v Americe uchopili moc, vím, že historie ze svých kolejí nevybočí.