27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


USA: Hra na někoho jiného

17.11.2020

Jak se pokrokově identifikovat, aby to voliči sežrali

Na fotografiích vypadá kandidátka na americkou vicepresidentku Kamala Harrisová tak bílá jako její boss, „ospalý“ Joe Biden. Ale prohlašuje se za černošku ve svém oficiálním životopise, což media nadšeně papouškují. Ale vždyť je ta paní bílá, řeklo by naivní děcko z Andersonovy pohádky o císařových nových šatech. Tak jak to vlastně je?

Paní Harrisová je po matce Indka a po otci Jamajčanka. Obyvatelé Jamajky jsou většinou černoši, ale ne všichni. Pan Harris se zdá být „mixed race“, to jest syn černého a bílého rodiče. Tudíž matematicky vícepresidentka Harrisová má snad 25 % černošských genů, méně než Barrack Obama, který se identifikoval jako černoch a byl alespoň 50:50. Proč se to tak dělá? Protože je to politicky profitabilní; když Joe Biden kandidoval na presidenta, tak slíbil, že si vybere za vicepresidenta ženu z menšiny, což také učinil, jakožto první splněný prezidentský slib. Schopnost již dávno vymizela z kriterií pro výběr politických osobností, jako za komunistů, ale kdo ví - paní Harrisová může překvapit.

Akademičtí myslitelé z humanitních fakult nás nedávno vybavili politikou identit (Identity politics), jejíž součástí je identifikování se jako někdo jiný. Není to úplně originální, Bible, Korán a Ramajana jsou toho plné, ale jiný pokrokový koncept „cancel history“ (zrušení historie) zaručuje, že na tento podfuk masy nepřijdou. Až donedávna bylo slušné, že za změnu identity se platilo a že žadatel se podrobil řadě operací. Michael Jackson investoval miliony za vybělení a ostrý nos - tehdy letělo převtělení z černého na bílého, což je dnes naopak, trhy se změnily. Upřímné převtělení z muže na ženu vyžaduje alespoň změnu reprodukční anatomie. Ale to bývávalo. Dnes stačí prohlášení žádané identity a je to. Jiná kandidátka na U.S. presidenta, paní Warrenová, se identifikovala jako potomek „Native Americans“, tedy toho, čemu se říkalo američtí indiáni, aby dostala místo na univerzitě; v Česku za komunistů k tomu sloužil vhodný třídní původ.

Hrát si na někoho jiného bylo donedávna doménou herců, část jejich oficiální pracovní náplně. To dnes převzali politici. A také různých spisovatelů, historiků, umělců. To nyní končí, přinejmenším na pokrokovém Západě zásluhou identity politics. Takže bílí herci teď nemohou reprezentovat černošské postavy a bílí spisovatelé nemají právo o nich psát. Když se bývalý kanadský instruktor dramatu a člen klanu Trudeau, Justin, stal kanadským předsedou vlády, episoda z mládí, kdy si začernil tvář a vydával se za Aladina, ho skoro znemožnila. Černý Petr a jeho nizozemský protějšek jsou teď politicky podezřelí a Hergého kniha „Tintin v Kongu“ je na indexu, jako byl Masaryk za komunistů. Takže svoboda projevu dnes plyne skrze peřeje politické ultra-korektnosti, plné paranoidního úsilí nikoho neurazit. Zlaté Rakousko, když pouze urážka císaře pána přivedla člověka do kriminálu. Dnes taková západní hospoda je úplný supermarket urážlivosti. Česko to zatím ještě plně nezasáhlo - važte si toho a bděte!

Petr Hilff