Snad nejvíc pamatovaný povzdych Winstona Churchilla se týkal věku občanů a jejich převažujícího politického vkusu: zamlada být socialistou a jím pak nadále zůstali ti, kteří nikdy nedospěli..

Zažil jsem ledacos: zánik první československé republiky, šest roků nacistické okupace, poválečné vzkříšení s pokřivenou lido-demo páteří. Tedy od žáčka po středoškoláka na klasickém gymnáziu v rodné Plzni, s latinou, ba i s antickou řečtinou. Jako osmnátiletý septimán jsem dosáhl kalendářové dospělosti právě v únorové době vítězství pracujícího lidu. Rok tedy 1948, třídní boj s příslušnýmui následky se začal projevovat.. V třídě, která se doklopýtala k maturitě, nás všeho všudy bylo patnáct. Z nich jeden utekl do Austrálie, já značně později do Ameriky, třetí pro údajný politický miniprohřešek se krátkodobě dostal do kriminálu, poté k lopatě a uniformě PTP - vojáka beze zbraně. Pak se mu ale podařilo uspět na studiích mediciny, vzdor komunistické nelibosti to dotáhl na univerzitního profesora a po listopadovém kotrmelci i na primátora našeho rodného města. V oné tehdejší miniaturní třídě maturantů poúnorové stalinské slasti vítal všeho všudy jen jeden tvor a v ostatních ročnících, pokud jsem mohl posoudit, politické preference se rovněž příliš nelišily.

Osud mě obdařil jinou zkušeností v univerzitním prostředí Karlovy univerzity v Praze. Měl jsem zájem o studium literatury, obor, o nějž pramalý zájem měli noví držitelé moci. Vzdor svému maloburžoaznímu původu (otec sice celoživotní manuální pracovník automechanik, jenže s vlastní živností) jsem se ocitl na právnické fakultě, kde pobyl čtyři mimořádně nepříjemné roky, s čistkami, jež postihly snad třetinu ničím se neprovinivších spolužáků. Popoháněli nás modrokošilatí svazáci aktivisté, též několik plnotučných partajních fanatiků - mezi nimi tací, kteří jednu generaci poté se zlidštěnou tváří kritizovali spoušť, jejímiž byli spolutvůrci. Takových tvorů, nezřídka i netvorů byla značná řádka, podstatný to rozdíl od předchozího kádrového složení na gymnaziu, „klasáku“ takzvaného a vládnoucí stranou vbrzku pak urychleně zlikvidovaného.

Karlova univerzita, účast na přednáškách byla povinná a kontrolovaná. Vysedávat při poslechu monotonního předčítání skript dosud nevyhozeným pedagogem bývalého režimu. Pravidelně jsem pod lavicí hrál šachy s budoucím pracovníkem ministerstva financí. Občas jsme si krátili čas hrou, jež si zasloužila označení jakési Chuchle po socialisticku - sázet nikoliv na koníčky, ale na slova. Oblíbenými favority byli „soudruzi“, „socialismus“, “marxismus-leninismus“, „kapitalismus“, „vykořisťování“, „třídní boj“, „světový mír“. Pamatuji, že jsem si vsadil na „socialismus“ při přednášce plamenného filozofa Štemberka, anatomicky špatně uspořádaného skřeta. Za jednu hodinu zvládl dvaasedmdesát socialismusů, jenže kolegova kobylka jménem „soudruzi“ mě pobila o dva body. Podobné hry jsme pěstovali i o zkouškách. Například při závěrečném rigorozu v oboru civilního práva procesního jsem se vsadil, že přešaltuji na boj o světový mír a nikdo si netroufne mě pokárat, že mluvím s cesty.

Miloš Kaláb, filozof, původní náš zasvěťovatel do marxismu-leninismu, dělal dost věrohodný dojem, že svým projevům víry věří. Takto mohl jen s velkými obtížemi zapůsobit Viktor Knapp, obor právo civilní, současně pracovník v Gottwaldově prezidentské kanceláři. Nezapomenutelným pro mě zůstává jeho bravurní vystoupení, reakce na publikaci Stalinova moudra o jazykovědě, rok to snad 1950: „Dosud jsme jen tápali! Ale teď svitlo světlo! Soudruh Stalin!“ Takto v aule pro dvě stovky posluchačů hřímal, se rozplýval inteligentní člověk, který přece svým volovinám nemohl ani vteřinu věřit..Vladimír Kadlec, další náš učitel, rovněž s konexí do téže prezidentské kanceláře, byl schopen dělat dojem normálně si počínajícího, fungujícího lidského stvoření. Přišel do posluchárny, rozpovídal se bez asistence papírů před nosem a zanechával dojem, že mu asi zas tak moc nezáleží, kolik toho si kdo z jeho přednesu permanentně odnese.

Dobelhal jsem se k promoci v červnu 1953, zrovna když se odhaloval Beria, a Stalin, jakož i Gottwald již byli pár měsíců nabalzamováni.

- - -

Tehdy jsem ovšem nemohl mít tušení, že za necelých příštích deset let se mi podaří zvládnout druhý doktorát v jiném oboru a zcela jiném prostředí - na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Mnohé se pak značně změnilo, přestal jsem být studentem a stal se kantorem. V této roli jsem působil 34 roků, až do konce minulého století. Tedy dost příležitosti porovnávat a podumávat. Léta šedesátá s hodně klokotající nevolí ve studentských řadách. Revoluční nálady nejen pařížské, ale i zde za velkou louží. Univerzitní prostředí s čím náramnější pověstí, tím barbarštějším počínáním. Rozvášněný revoluční výbor na mé kolumbijské alma mater přepadl děkanát, zdemoloval jeho interiér, zmocnil se fasciklů, důkladně je poničil, rozmlátil, co se dalo. Zformuloval všemožné požadavky, mezi nimiž ovšem dominovala záruka beztrestnosti, totální amnestie za způsobenou spoušť. Příslušně zděšení činitelé na rektorátu a všemožných děkanátech poslušně vyhověli.

Vznikla nám nová levice, revolucionáři s automatickým nárokem na prosazování jejich pravdy. Čas plynul, nehoráznosti se přetvořily v samozřejmosti. Je to druh ideologie, nyní již dominující ve většině amerických campusů, aniž by se jí dostalo zřetelného pojmenování. Prozatím snad nejpřijatelnější je označení progressivism, častější než socialism se stáváoznačení inclusivity, s jehož českým překladem mám potíže. V příslušném slovníku nacházím pouze podstatné jméno inclusion s překladem „zahrnutí, implikace, započítávání“ a adjektivum “inclusive - uzavírající, zahrnující, celkový, kompletní, včetně“. Ona inclusivity ale vylučuje konzervativce, tradiční katolíky, evangelické křesťany a ortodoxní Židy. U nich všech se automaticky předpokládá, že jsou „bigoted and ignorant“. Vlastně všichni běloši, muži, heterosexuálové jsou zatracováni pro svůj údajně „privileged“ statusa z toho vyplývající neschopnostii pochopit úděl utlačovaných skupin, jako jsou černoši, všechny ženy, Hispánci, homosexuálové, bisexuálové a transsexuálové.

Snášenlivost neboli tolerance vylučuje jakoukoliv kritiku právě jmenovaných utlačovaných skupin a naopak značný důraz se klade na zatracování bělochů, mužů, heterosexuálů, se zdůrazňováním racism, sexism, homophobia - tak hrůzných provinění

To je tedy současná, tuze pokroková levice vedená marxistikým principem, že lidstvo je rozděleno do dvou tříd - utlačovatelů a utlačovaných. Je povinností odolávat utlačovatelům a bránit utlačované, a to jakýmkoliv způsobem. Samozřejmost takového rozlišování lidstva nevyžaduje ideologické definice, však postačí zdůrazňování social justice a the truth neboli pravdy. Politická orientace levice na campusech nepotřebuje podporu logiky, racionalizace. Pocity rozhořčení postačí. Nepopírá se skutečnost, že americkou pracující dělnickou třídu tvoří antikomunisté, konzervativci hodně nábožensky založení, bez zájmu podílet se na politické revoluci.

Levice prosazuje vymýcení výuky bělošské či eurocentrické kultury a její nahrazení afro-americkým, afro-centrickým vylepšením. Většina vysokých škol již zavedla výuku takových kurzů, do nichž se hlásí zájemci zejména z řad menšin, pak odměňovaní výtečnými známkami. Studentští radikálové se zejména soustřeďují na zrušení kurzů „Západní civilizace“. Nutnost se zbavit „elitist curriculum“ a zdůrazňovat multicultural orientaci.

Beatles v době své největší slávy prosazovali slogan „Nelze věřit nikomu nad třicet roků“, což ovšem brzo postihlo i dotyčné prosazovatele takových kriterií.

S důkladnou přeměnou vyučovacích programů se začalo měnit složení profesorských sborů. Akademičtí funkcionáři spěchali se přizpůsobit takovým perspektivám - hodně levicovým, Marxem zavánějícím. Dostavila se další móda v podobě postmodernism. Utlačovatelům se dostalo hodnocení v kategoriích rasy, třídy, pohlaví, imperialismu, eurocentrismu, dosud však bez podstatné zmínky o nepříjemnostech islámského původu. I bohatí a vzdělaní černoši zůstávali v kategorii utlačovaných, kdežto chudý, nevzdělaný běloch zůstal utlačovatelem..

Dúkladně se pozměnilo složení vyučujících, přibyly ženy a příslušníci politicky správných menšin (čili s pletí spíš tmavou než nažloutlou). Onen paradigm zejména ovšem zachvátil obory humanitní, ale ani solidní přírodní vědy neunikly občasnému šrámu. Utlačovatelé identifikováni jako Evropané, bělošští Američané, kapitalisté, elitisté, muži dávající přednost intimním stykům s příslušnicemi opačného pohlaví. Literárním výtvorům Homéra, Shakespeara se dostalo zatracení jako čehosi elitistického. Status utlačovatele nebo utlačovaného je dědičný. Mnozí černoši jsou bohatší než mnozí běloši, což ale neznamená, že by i ti chudí, málo vzdělaní přestali být privileged.

Dotaz do českých řad: jak znamenitě si počínají nové generace, kolik je ještě dovedou magnetizovat vousatí klasici devatenáctého století, jak asi vysoké je procento šťastlivců, kteří nemají, nemohou mít ponětí, že jejich předchozí generace vstupem do šumavských pohraničních lesů si koledovaly o sebevraždu? Kolik jich může dychtit po zopakování stalinské nirvány?

KONEC