Už před dvaceti lety jsme s jedním kolegou během několikatýdenního pobytu v USA každou neděli dopoledne sledovali v televizi přímé přenosy různých kázání a bohoslužeb. Už si nevzpomínám, jaké to byly církve. Jsou jich v Americe desítky, ne-li stovky a všechny ty obřady se vzájemně podobaly jako vejce vejci. Mohu vás ubezpečit, že je to pro zahraničního diváka taková zábava, že návštěva prvotřídního cirkusu je proti tomu jenom slabým odvarem.

Hlavním účinkujícím byl vždy kazatel obdařený nepřekonatelným nadáním směsice exhibicionismu a hysterie. Jeho kázání zpravidla pozvolna nabývalo na gestikulační a hlasové síle. Impozantní byly i detailní záběry na obličejovou mimiku. Když mluvil o hříšnících doprovázel to nenávistnými škleby, při líčení pekelných hrůz přecházel do fistule a očima kroutil skoro jako naši aktivisté, když běhají po ulicích v amoku omotaní tibetskou vlajkou.

Účinek na americké věřící neměl daleko k reakcím fanatických posluchačů řvoucího Adolfa Hitlera. Zejména ženská část publika, zřejmě hystericky predestinovaná, se nejen bila v prsa a málem si rvala paruky z hlavy, ale kazatel je často přinutil i ke skandovaným pokřikům freneticky vykřikujícím Ježíš, Ježíš, Ježíš a k hrozbám pěstmi zlému svádějícímu Satanovi.

Vzpomněl jsem si při tom řevu na studii sociologa Eliase Canettiho „Masa a moc“, který právě sborovým pokřikem charakterizuje manipulovaný dav. Sborový pokřik byl dříve obvyklý při veřejných popravách, když kat zvedl uťatou hlavu do výše, nebo pokřik, který známe ze sportovních utkání, když se někomu podaří tak na první pohled nesmyslná akce umístit nafouknutý míč nebo kulatý kousek gumy do předem vyhrazeného prostoru zvaného branka. Stejně řvaly každou neděli ty americké baby při kázání a škoda, že takovouto nedělní show neumožňuje taky naše televize, když nás těmi záběry z americké hokejové ligy občas počastuje. Věřte, že to mávání červenými kartami a házení syrovými vejci je jenom slabým odvarem toho skutečného davového šílenství.

Ale včera večer jsem si to docela pěkně užil. Dávali ukázky z vystoupení jakési americké hvězdy, která je prý nejlepší televizní moderátorkou a nejbohatší Američankou a jmenuje se Oprah. Je to afroamerická hysterka, kterou z neznámých důvodů prý zbožňuje celá Amerika. Při svém vystoupení následovala příkladu výše uvedených náboženských kazatelů. Stejně koulela očima, mávala rukama a svíjela se. Dokázala pak převážně dámské publikum strhnout k davovému řevu. Divačky nekřičely Ježíš, Ježíš, ale me-too, me-too. U davového šílenství je totiž především zapotřebí nepřítel. Tentokrát to nebyl ďábel, ale mužské pohlaví. Boj nebyl náboženský nebo třídní, ale genderový.

Nevím, zda se to třeba neujme i v České republice. Myslím však, že se od USA přece jen trochu lišíme. Přestože ty sportovní tribuny dokáží jaksepatří bouřit a na veřejných shromážděních občas nějaké to syrové vejce letí, v televizním talk show vítězí vstřícná laskavá umírněnost páně Šípova nad mírně dryáčnickým projevem ředitele zeměkoule Jana Krause. A v prezidentském klání dáváme přednost distingovanému vzdělanému prošedivělému panu profesorovi před tím americkým hysterikem s obarvenou kšticí.

Zkrátka jsou ti Američani tak trochu jiní. Více než padesát procent jich prý věří v peklo a na každé dolarové bankovce mají nápis náboženského memu In God We Trust. Dovedete si představit naše koruny s připomenutím, že věříme v Boha? Snad by se spíš hodilo Věříme v Gotta. A potom už jenom každou neděli chodit řvát do kostela.