První výročí sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou zavdává příčinu nejen k tlaku na určení viníků, přičemž připravovaná zpráva nizozemských vyšetřovatelů dle stanice CNN ukazuje na systém Buk proruských separatistů, ale i k širším otázkám.

Před rokem situace na východní Ukrajině eskalovala a přerostla v normální válku, letos se podivuhodně uklidnila. Nebýt přestřelky bojovníků Pravého sektoru s místními policejními orgány v Mukačevu v Zakarpatské oblasti, patrně kvůli pašování cigaret, Ukrajina by skoro úplně vymizela z mediální scény.

Jedním z hlavních důvodů může být dosažení jisté rovnováhy sil mezi Ruskem, Ukrajinou a Západem. Ruskou anexi Krymu sice nikdo relevantní neuznal, na druhou stranu ji nikdo ze západních státníků radši příliš nenadhazuje. Podobně tomu je s východoukrajinskými oblastmi ovládanými proruskými separatisty. Ti nemají dost sil k další expanzi a jejich protektor, Moskva, je k něčemu podobnému (zatím) neponouká, neboť ví, že by asi musela nasadit vlastní regulérní vojenské síly a že by se nevyhnula další a přísnější vlně ekonomických sankcí.

Analogicky ani vláda v Kyjevě nehodlá ztracená území vojensky dobývat, ostatně, vzhledem k chabé bojeschopnosti vlastní armády může být ráda za dohody z Minsku, které zastavily nebezpečnou ofenzivu separatistů a jimi obsazená území formálně ponechaly v rámci ukrajinského státu – nyní se pro ně chystá zvláštní ústavní status. Navíc jedny z mála opravdu bojeschopných ukrajinských jednotek tvoří různé paramilitární, často krajně pravicové skupiny. Jejich část byla sice už loni formálně podřízena ministerstvu vnitra, zřejmě však nikoliv všechny. Prezident Petro Porošenko má tedy nyní spíše problém s vynucením státní suverenity i na tom území, které neokupují ani Moskva, ani promoskevští separatisté.

Současný relativní klid je nesporně velmi křehký, avšak zároveň cosi vypovídá o samotné povaze ukrajinského konfliktu. Pro Vladimira Putina pravděpodobně nemá cenu, aby zkoušel utrhávat nějaké další kousky ukrajinského území. V tomto ohledu mu zatím stačí Krym, jenž má významnou strategickou polohu a jehož anexe dodala Putinovi v očích domácího obyvatelstva nebývalý kredit. Ve hře je tedy nejspíše Ukrajina celá. Nejde o její vojenské obsazení, ale o to, do čí sféry vlivu bude patřit. Teprve politická i ekonomická kontrola nad celou Ukrajinou by totiž Rusku poskytla oporu pro další mocenský růst.

Ostatně, význam Ukrajiny lze dokumentovat i na polském případě – postupná ztráta kontroly nad dnešní střední a východní Ukrajinou byla v průběhu sedmnáctého století nejen symptomem, ale i jednou z příčin uvadání moci polského státu, jež koncem osmnáctého století vyústilo v jeho zánik.

Vladimir Putin proto nyní patrně vyčkává, jak dopadne řecká krize. Pokud z ní Evropa vyjde notně oslabena, což stále nelze vyloučit, získá tak v souboji o Ukrajinu další trumfy. O Kyjev se tudíž nyní bojuje daleko spíše v Aténách a Bruselu, nikoliv v Donbasu nebo v Mukačevu.