Státníci se v Minsku dohodli, že od soboty zavládne na východě Ukrajiny příměří, budou staženy těžké zbraně a do necelých tří týdnů budou vyměněni zajatci. Moc by se mi chtělo věřit, že se to opravdu stane, stejně jako tomu, že Kyjev začne kontrolovat ukrajinské hranice tam, kde to nyní dělat nemůže – jenže jsem k jednáním v Minsku skeptická. Už dávno, už od dob mezinárodní „minské skupiny“, která měla dojednat uspořádání v Náhorním Karabachu. Ani nevím, zda dodnes existuje, možná ji nikdy nikdo nezrušil, ale její celkem rozumné závěry prostě nikdy nikdo nerespektoval. Ale možná je to jen nesmyslné myšlenkové spojení a docela určitě za to nemůže město Minsk. Taky se mi trochu příčí vidět, jak diktátor Lukašenko vítá hosty z nejvyšších pater politiky, ale i to je možná deformace daná tím, co si o něm myslím.

Z dohody v Minsku prý vyplývá, že „suverenita a územní celistvost“ Ukrajiny zůstane zachována. Tak nevím – jak má být zachována celistvost Ukrajiny, zbavené Krymu? To už všichni přistoupili na to, že Krym patří Rusku? Nebo možná nejsem dost zběhlá v mezinárodněpolitickém jazyce? Anebo je to jinak: představitelé velkých evropských zemí možná vzali prostě na vědomí slova Vladimira Putina, že se o Krymu prostě diskutovat nebude, že to nepřipadá v úvahu, protože anexe Krymu je hotová věc a basta. S krymskými Tatary si udělejte, co chcete, Vladimire Vladimiroviči.

Po pravdě řečeno jsem ani nečekala, že se v Minsku bude o Krymu jednat; tím, co pálí evropské společenství, jsou otevřené boje na východní Ukrajině a otázka, zda Ukrajinu vyzbrojit, nebo raději hledat nějaké řešení diplomatickou cestou. Celkem chápu stanovisko lidí, kdo nechtějí přilévat oleje do ohně tím, že by do válečného konfliktu ještě dodávali zbraně. Jednat je nepochybně lepší než střílet.

Zcela souhlasím s Putinovým prohlášením, že krveprolití musí přestat. Když jsem si ovšem před několika dny přečetla rozhovor s ukrajinskou snajperkou, která zastává názor, že za pár let bude celá Evropa pod ruskou vládou, dostala jsem se trochu do rozpaků – přímočarost, s jakou o tom smělém cíli hovořila, nedává mnoho nadějí, že tahle devatenáctiletá dívčina a jí podobní opravdu složí zbraně.

V pochybách mě utvrzuje, že se státníci v Minsku už jednou dohodli, ale jejich dohoda vůbec nebyla vyslyšena tam, kde měla, příměří bylo sice slíbeno, ale u toho zůstalo a lidé umírali dál. Jak moc je slibné, že tomu tentokrát bude jinak?

A ještě k tomu se mi pořád vnucuje protivná historická analogie s předválečnou mnichovskou dohodou – tam si taky západní státníci mysleli, že vykupují „mír pro naši dobu“ a že ukradení Sudet za tu myšlenku stojí.

Naštěstí ta analogie trochu kulhá.

LN, 13.2.2015