Když vznikne v nějaké zemi vážný vnitropolitický problém a když je ta země z nějakého důvodu pro své okolí a pro celý region zvlášť důležitá, stane se z vnitropolitické otázky záhy, ne-li hned otázka mezinárodněpolitická. Pak jsou možné dva modely výkladu situace a dva způsoby řešení.

Za prvé: je možné tvrdit, že vnitropolitická destabilizace té země už dosáhla toho stupně, že ohrožuje mír a stabilitu celého regionu. Proto se sousedé a rozhodující mocnosti musí spojit ke společnému postupu za nápravu věcí v té zemi, a to bez ohledu na to, kdo a do jaké míry si to v té zemi přeje a kdo ne. Aby to mohli učinit, musí být ovšem společně přesvědčeni, že ta země už není schopná si své problémy vyřešit sama, protože mezi jejími odpovědnými politiky k tomu chybí síla a dobrá vůle. A zároveň musí být všichni o sobě navzájem přesvědčeni, že každý z nich je veden dobrou vůlí a čistými úmysly a že se v zásadních věcech shodují. I pak je jejich zásah diktátem, zásahem do suverenity a nezávislosti cizí země – byť, dejme tomu, diktátem v tom nejlepším slova smyslu. Jinak ovšem je to prostě skandál.

A teď druhý model: je možné dojít k závěru, že vnitropolitická situace v té zemi se vyvinula jinak, než jak si to některý ze sousedů přál, a že se ten soused pokouší ovlivnit ji politickým, hospodářským, případně i vojenským tlakem. Vedení té země pak prosí zbývající sousedy a další mocnosti, aby jí pomohli bránit její nezávislost a suverenitu – výzva je o to naléhavější, oč je útočník silnější a agresivnější, a oslovený se musí rychle a jasně rozhodnout a vyjádřit.

Je zjevné, že oba modely se nedají aplikovat najednou. Bylo by např. neblahé, kdyby se někdo spojil k obraně nezávislosti a suverenity toho, kdo ho prosil o pomoc, s těmi, kterým nejde o nic jiného, než jak tu suverenitu a nezávislost zardousit. Buď je možné někoho podporovat (což jistě znamená i v něčem za něj ručit), nebo se mu pokusit udělat u něj doma pořádek (což znamená jednak nijak moc mu nevěřit, a jednak hodně moc ručit nejen za sebe, ale i za všechny, s nimiž se k tomu účelu spojím).

Řeč je samozřejmě taky a především o Ukrajině. Její dnešní statut se opírá o tzv. budapešťské memorandum, které 5. prosince 1994 podepsali prezidenti Spojených států, Ruské federace, Ukrajiny a premiér Velké Británie. V souvislosti s tím, že se Ukrajina dobrovolně vzdala svého arsenálu jaderných zbraní, zavázaly se tři velmoci respektovat nezávislost, suverenitu a existující hranice Ukrajiny, dále potvrdily svůj závazek zdržet se hrozby nebo použití síly vůči teritoriální integritě nebo politické nezávislosti Ukrajiny a závazek nevyvíjet ekonomický tlak na Ukrajinu.

Je zjevné, že Ruská federace v poslední době všechny tyto závazky frapantně porušila. V takové situaci není možné, aby ti, na něž se Ukrajina obrátila v naději na pomoc, zasedli ve "věci Ukrajina" ke společnému stolu spolu s těmi, proti nimž se pomoci dovolává, a navíc ještě s jejich pátou kolonou v postižené zemi. Bylo by to typicky orwellovské posezení farmářů s čuňaty. A zvlášť povážlivé by to bylo tehdy, když by nebylo jasné, zda a nakolik se toho jednání sama Ukrajina vůbec účastní. Analogie s mnichovskou dohodou se pak nabízejí samy od sebe, s tím rozdílem, že na podzim 1938 Hitlerovo Německo čekalo s anexí Sudet na její výsledek. Je naopak třeba vycházet z budapešťského memoranda a Ukrajině pomáhat.

Pokud se zavede jako precedens, že jednou přijaté závazky neplatí, pokud se pro to někteří z těch, co je učinili, rozhodnou, a ostatní na to potichu nebo s menším či větším brbláním přistoupí, bude to precedens i vzhledem k nám: a dřív nebo později (spíš dřív) na to doplatíme.

Píšu tyto řádky vlastně jen na vysvětlenou, proč jsem pomáhal organizovat výzvu Nepomůžeme-li Ukrajině, zítra nikdo nepomůže nám, pod niž se dodnes podepsalo už přes 1200 lidí, mezi nimi i mediálně známé osobnosti. A taky proto, že se obávám, aby naše média, jak je to nyní jejich zvykem, tu výzvu úplně nezatloukla.

15. června 2014, psáno pro Echo24