19.9.2020 | Svátek má Zita


TURECKO: Už dávno nejde jen o Kurdy

8.8.2020

Na sklonku července se do vlasti vrátili dva zdejší sympatizanti kurdských milic v Sýrii, z pohledu Turků teroristé – Markéta Všelichová a Miroslav Farkas. Nazpět přiletěli prakticky rovnou z maloasijského vězení, kam byli uvrženi na šest let a tři měsíce. V našem prostředí šlo o malou událost, na níž si polívčičku přihřál především předvolební premiér Babiš, když na Twitteru vítězoslavně oznámil: „Jsem rád, že moje jednání vloni v září s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem o osudu dvou českých občanů dospělo k úspěšnému vyřešení celého problému bez jakýchkoliv podmínek i příslibů.” Krom sebe připsal zásluhu na propuštění onoho aktivistického páru i tajné službě BIS. Obojí bylo snadné, laciné, ale hlavně zavádějící. Markéta Všelichová zásluhy naší exekutivy či tajných složek na svém osvobození vehementně popírá. Zdůrazňuje, že měla pouze nárok na předčasné propuštění po polovině trestu, přičemž turecké úřady daly jasně na srozuměnou, že o ochranný dohled ve vlastní zemi nestojí. A tak se octla doma, aby mimo jiné vyprávěla, že Evropanů diskutabilně arestovaných v žalářích Malé Asie jsou tucty a nikdo s tím nedokáže příliš hnout...

Hnout se očividně moc nedá ani se samotnou Tureckou republikou, jež se pod vedením svého „sultána“ Erdogana horem pádem vzdaluje jak „starému kontinentu“, tak obecně kemalistickým „šípům“. Někdejším ideálům modernizace a pozápadňování. V posledních letech jde o proces pořád výraznější, současně vyzývavě, mstivě prezentovaný. Ty tam jsou bláhové představy, že páně prezidentova vládní strana AKP představuje musulmanskou variantu křesťanských demokracií. Ty tam jsou povídačky, že několik procent území Turecka, jež geograficky patřína Balkán, potvrzuje evropskost státu sousedícího s Kavkazem, Íránem, nestabilním Irákem a válčící Sýrií. Leč ne dost na tom. Skutečnost, že Turci jsou naši spojenci v NATO, patří k pilířům „mozkové smrti“ Paktu, na niž nedávno konečně otevřeně upozornila také veřejná autorita, hlava Francie Emmanuel Macron.

Dnešní Turecko není vůbec Osmanskou říší na sklonku existence, žádným „Nemocným mužem na Bosporu“. Byť se o její idealizovanou historii (zahrnující i opakovaná tažení na Vídeň) nepokrytě opírá. Ono pomyslné konzilium lékařů ze stařičkých novin a plakátů se poslední dobou, též v návaznosti na úpadek Aliance, sklání spíš nad Evropskou unií. Politicky dezorientovanou, žijící mnohdy ve sladké minulosti 90. let, s problematicky fungujícími institucemi nebo bez vlastní ucelené vojensko-bezpečnostní koncepce.

Systémová krize EU, i transatlantických vazeb, nemohla národovecky-konzervativní Ankaře nijak uniknout. Což ještě posílilo měnlivé tendence v její zahraniční politice. Pochopila zjevně posun určitých geopolitických těžišť, a přestala se tudíž reálně zajímat o možnost začlenění do Unie, do níž by stejně nikdy nebyla přijata. Vždyť samotná inkorporace do Severoatlantické aliance (roku 1952) neměla co dělat s tureckou identitou, nýbrž s pragmatickým rozhodnutím Západu získat protisovětského spojence hned u hranic SSSR, kde navíc žijí jeho etničtí příbuzní.

Dnešní poměry se mají tak, že pro Brusel je Malá Asie zásadní z hlediska energetiky a bezpečnosti (potažmo migrace), čehož erdoganovci s gustem využívají. Členstvo chřadnoucího NATO a Evropské unie si na ně vcelku netroufne, anebo má důležitější zájmy na Dálném východě. Načež uvolněné ruce více než osmdesátimilionového státu chňapou po všem všudy dokola. Nezřídka jsou přitom ideologicky kryté kýčovitou, novoosmanskou rétorikou. Jejím nanejvýš symbolickým momentem byl Erdoganův dekret o věhlasném istanbulském chrámu Hagia Sofia (Boží Moudrosti), přervávající atatürkovskou tradice prozápadní orientace země. Z muzea se opět stala mešita.

Nynější prezident tímto počinem světu jasně oznámil, že sekularizační dekrety jeho předchůdce, generála Mustafy Kemala došly zapomenutí: „Vzkříšení Hagie Sofie je opětovným zažehnutím plamene naděje muslimů a všech utlačovaných a zneužívaných.“ Leč je tu vlastně ještě jeden vzkaz. Nepřímo řečený, nicméně také nad slunce jasný: „Hlásím se k tradici Mehmeda II. Dobyvatele, pokořitele křesťanské Byzance.“

Kdyby se to snad někomu zdálo jako přefouknutý výklad Erdoganovy mezinárodní aktivity, důkazů o nevybíravě asertivních krocích stávajícího Turecka máme na skladě nepočítaně. Nepokrytým se stalo vměšování do života Balkánského poloostrova (například Řecka nebo Bosny a Hercegoviny), mezinárodní právo bylo x-krát tureckými vojáky či jejich islamistickými klienty pošlapáno v sousední Sýrii. Hodně výmluvné jsou zajisté též maloasijské ambice těžit zemní plyn ve Středomoří bez ohledu na oficiální rozhraničení vod. S čímž očividně souvisí i ozbrojené angažmá v energeticky přebohaté Libyi.

Je toho víc, ale právě zhroucená Libye maluje výrazně rudou dělící čáru mezi členy NATO, z nichž například Francie stojí zde po boku Ruska proti Ankaře. Důležitému střednímu hráči na pomezí Evropy, Kavkazu a Blízkého východu. Jednomu z těch, kteří Evropě naléhavě připomínají nezbytnost hlubokých vnitřních reforem a nově koncipované zahraniční politiky.

Obdobný komentář publikovala Mladá fronta








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.