Od počátku tohoto století byla Evropa (jistě nejen ona), terčem fanatického násilí ze strany skupiny zaštiťující se islámem. Bude poslední pařížská facka impulsem k činům?

Scénář všech předchozích byl stereotypně jednoduchý. Vrazi, kteří buď většinou necíleně, nebo ojediněle i cíleně zbavili života neozbrojené jedince či větší počet náhodně shromážděných lidí, byli nakonec dostiženi a buď zabiti, nebo uvězněni. Většinou se nám dostalo ujištění, že jde o ojedinělý exces, politici dali veřejně najevo svou odhodlanost čelit podobným situacím, po nějaké době bylo odvoláno četnictvo a vojsko z ulic, pokleslo napětí a ostražitost, aby se další vražedná situace opakovala.

Když počátkem tohoto století vypukla na území státu Izrael tzv.“druhá intifáda“, vypadalo to tam podobně - s tím rozdílem, že podstatná většina světových státníků onen teror buď vůbec nekomentovala, či ho jen váhavě odsoudila. Dnes jen málokdo pamatuje na vybuchující autobusy v Jeruzalémě, na exploze v zaplněných restauracích, nočních klubech či v prostorách universit. Jen v březnu 2002 arabští teroristé povraždili v Izraeli 120 civilistů.

Když izraelské letectvo bombardovalo v roce 1981 atomový reaktor v Osiraku a na dlouhý čas v podstatě zastavilo jaderný program válkychtivého Iráku, byl Izrael veřejně označen za agresora, i když bylo z dalšího historického vývoje jasné, jak prozíravý to byl čin. Stejný efekt měl hackerský útok v roce 2010 na počítače v íránském Búšehru. Izraeli se dostalo veřejné pohany, i když ve skrytu duše se přinejmenším některým světovým státníkům pořádně ulevilo.

Když Izrael jako reakci na neustálé bombové útoky postavil okolo svého území betonovou zeď, atentáty v přeplněných ulicích izraelských měst ustaly. Přesto je ona zeď neustále označována jako agrese, jako nepřípustný čin omezování lidské svobody.

V poslední době čelil stát Izrael raketovým útokům na své území, jež měly jediný cíl: pozabíjet co největší množství civilistů - tedy i početných Arabů vlastnících izraelský pas. To, že v odvetách na tyto raketové útoky zahynulo daleko větší množství obyvatel Gazy, bylo dáno pouze a jen technickou převahou Izraele, který je schopen ochránit své území pomocí raketové obrany.

Židé dobře vědí, že nepřítel je nelítostný a nemilosrdný, který nechce ani chladné soužití, když už ne přátelské vztahy. Nejspíše i proto reagují razantně na útoky noži, při nichž hynou mladí zfanatizovaní Arabové, často i mladé ženy. Přesto je Izrael obviňován, ostouzen a představiteli EU ostrakizován, a to jen proto, že se brání. Židé však ze světového mínění nemají těžkou hlavu a jen tento přístup je jediný možný, aby mohli žít tak, jak jsou doposud zvyklí.

Neexistuje žádná absolutně spolehlivá obrana proti terorismu, stejně jako neexistuje žádný stoprocentní postup na jeho vymýcení. Existuje však možnost sofistikované strategie proti němu.

Věřme, že po posledních událostech si Evropa vezme z nedávné historie státu Izrael ponaučení. Že je opravdu (tak jako Izrael) ve válce o svou budoucnost. Že nejlepší prevencí podobných útoků je včasná likvidace případných vrahů, kteří sice ještě svůj čin neprovedli, avšak jednoznačně se na něj chystají. Že je nutné provést rychlou razii tam, kde mohou být výbušniny či jejich výrobci. Že bude důsledně sledovat a následně deportovat imámy v mešitách, kteří budou i jen slovně horovat proti zkaženému Západu. Že nedovolí návrat těm, kteří odjeli bojovat v řadách Islámského státu. Že bude striktně dodržovat a prosazovat evropské normy práva, zohledňující práva menšin. Že bude důsledně dbát na rovnoprávnost žen. Že zajistí ochranu všem náboženským vyznáním vyjma těch, která šíří v rámci své ideologie smrt ostatním.

Stát Izrael existuje vzdor obrovské řadě nepřátel, která je okolo jeho hranic. Naučil se po mnoha zkušenostech spoléhat na sebe a nedbat příliš světového mínění. Pokud chce Evropa dosáhnout téhož, musí vedle zapalování svíček na krvavých skvrnách a nasvětlování trikolóry na významné budovy začít důsledně likvidovat své nepřátele, ať jsou kdekoliv. Apelováním na lidskost u jedinců, kteří nevědí, co to je, zajišťování lidských práv u těch, kteří v podstatě lidskými bytostmi nejsou, je v tuto chvíli překonaný akt.

Něco mi říká, že pátek 13. listopadu tohoto roku by mohl být dobrým spouštěcím mechanismem.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora