neboli Co s mizerou Assádem

Dočetl jsem se ondyno v novinách, že tři západní členové Rady bezpečnosti vyzvali syrského mocnáře Bašíra Assáda, aby hned, ale okamžitě nechal toho mordování a dohodl se s opozicí na kompromisním řešení. Z obvykle dobře informovaných pramenů se k tomu dozvídám, že jen co mocnář Assád očkem na tu výzvu mrkl, hned si dal nohu za krk. Ach jo. Snad aby si Západ ušetřil výzvy, s nimiž může být jen trapný. Co na orientální mocnáře platí, je síla zbraně; jenže zase kdoví co by se dělo, kdyby k nim Amerika nebo někdo takový sáhl. Mírové iniciativy celého světa by se rozkřičely o válečných paličích, demonstrace by stíhala demonstraci, hořeli by hadroví panáci a vlajky agresorů, a v Syrii samé… jistě by některý západní žoldák svými bagančaty svatostánek víry Prorokovy znesvětil, na hezkou holku se zazubil, čímž ovšem by se všechno muslimstvo cítilo neobyčejně uraženo… I řeže se to a mydlí na šedavých pláních Sýrie, mydlí a řeže v ulicích syrských měst, řeže a řezat bude, až… sám šajtán aby věděl jaké až. Líto je mi syrských lidí, ať do těch pranic zapletených nebo před nimi v hrůze prchajících, což je asi tak všechno, co mohu nejen já, nýbrž i veškerá světová veřejnost, přeslavné Rady bezpečnosti nevyjímaje.

Mám totiž na Sýrii svou vzpomínku, takže se mě zvěsti toho krvavého dění týkají osobněji než někoho, kdo o něm ví jen z televize. Na město Hamá, jedno z mála, jež lze s jistou rezervou nazvat když ne krásným, aspoň příjemným, nyní v troskách. Jestlipak něco zbylo z toho laciného hotýlku, kde jsem tenkrát před dvanácti lety ložíroval? Žije ještě ten sympatický ovocnář, co jsem mu omylem místo desetilibrovskou zaplatil padesátkou – byly si, jak si vzpomínám, dost podobné – a on než aby si padesátku s potěšením zastrčil do kapsy, na ulici vyběhl a sto metrů za mnou letěl, jen aby mi ten přeplatek vrátil, tak poctiví lidé vám dovedli být v Sýrii. O něco větší město Homs, nyní rovněž v troskách, no, také jsem si je proběhl, ale půvabu v něm valného neshledav vzpomínka mi zůstala jen matná… A co Ma´alula? Místo v celičké, na pohled spíš nudné Sýrii nejmalebnější, k tomu křesťanské, jedno z posledních, kde lid dosud hovoří aramejsky, vlastním jazykem Kristovým… zatím jsem o něm ve zprávách neslyšel, takže snad ještě stojí, i se dvěma prastarého tajemství plnými kláštery, svaté Tekly a svatého Sergia, ve skalách nad městem. Bohdá je oba světci budou chránit před hrůzami občanské války i nadále, i když nevím, jsou bláznovství, na něž je sama svatá Tekla krátká. A co vůbec čeká stánky křesťanské víry v Sýrii, prastaré, památné, úctu vzbuzující, jestli opravdu zvítězí protiasádovská opozice, jak se celý demokratický svět nestačí těšit? Sám bych se těšil, což o to, jenže jak zkušenost s takovými pozdviženími ukazuje, po vítězství přijdou volby – opět předmět velkého jásání ve stranách západních – a osvobozený lid si na sebe ruče zvolí více či méně radikální islamisty; nedomlátí pak horliví synové Prorokovi, co přečkalo Assádovy tanky? Šeredné pomyšlení.

Byl jsem trochu naivní tenkrát na přelomu tisíciletí, když jsem se potoulával zeměmi Levanty. Ale všechno vypadalo tak nadějně. Egypt otevřel hranici s Izraelem už před lety, o něco později se k němu připojilo Jordánsko, teď ještě aby se upytlíkovala nějaká taková smlouva se Sýrií, říkal jsem si, a budeme si moci zajet za našimi izraelskými přáteli od nás z Hannoveru autem. Nenapadlo mě, že relativní klid na rozhádaném Blízkém východě je něco jako oko uragánu: když se posune o míli dál, zuří bouře tím ničivěji. Přitom se to dalo čekat. Assádovská diktatura mi připadala svým křečovitým oslavovatelstvím spíš srandovní, měla však za sebou už kus vražedného díla: bylo to zrovna v městě Hamá, kde Otec syrského lidu Háfiz Assád roku 1982 v krvi utopil protirežimní vzpouru, připsav si na účet 25 000 postřílených odpůrců. Čím víc hysterické lásky k Otcům a čím hlasitější sláva, tím víc strachu skrytého i zjevného, a pod strachem temné, vroucí magma nenávisti. Je jen otázkou času, kdy se vylije, poznamenal jsem si tenkrát do zápisníku a později zveřejnil v knížce Svět bez růžových brýlí. No, a už je to tady. Snad abych si zažádal o licenci k provozování věštecké živnosti.

Zkoumám, jestli by mi věštecká žíla nenapověděla něco i nyní, no, nezdá se. Možná bych ale věděl o metodě, jak uzavřít ten nekonečný mazec, na niž ani samo západní státnictvo nepřipadlo. Místo toho pořád vyzývá syrského vládce – hned toho nech, Bašíre Assáde, vidíš přece, že jsi v koncích, už i generálové ti utíkají, předej moc představitelům opozice, uchyl se do soukromí… jo. Takový blázen bych nebyl ani já, být v kůži diktátora potřísněného krví desetitisíců. Poslechne mizera Assád, ukončí vraždění… a co dál? Dobré duše si myslí, že duha míru rozklene se nad utrápenou zemí syrskou, halelujah. Podezíravější duše si dovedou velmi dobře představit, že ten pravý blázinec teprve začne, až se všechny strany, frakce, sekty, Výbory osvobození a jiné takové spolky pustí do sebe navzájem. Orientální vládce, záře jehož hvězdy pohasla, je pak postaven před trojí alternativu:

a.) Stane před mezinárodním soudem v Haagu nebo tak někde, obviněn ze zločinů proti lidskosti, z čehož mu koukají desítky let kriminálu, ne-li přímo doživotí. Což je sice mrzuté, ale dá se vydržet, on takový holandský spíš pension než kriminál je zařízení vcelku útulné, a doživotnost také zpravidla nebývá doživotní, i lze mluvit o alternativě de luxe.

b.) Stane před tribunálem v rodném Damašku, což nikterak není de luxe, ježto z toho kouká oprátka. Ale ani to není úplně nejhorší z možností, ta nastává při alternativě

c.) Nestane před nižádným tribunálem, ale bude se schovávat před hněvem vítězného lidu po sklepích a kanálech, až ho vítězný lid z některé té díry vytáhne a na místě umlátí, podrobiv ho předem vynalézavému mučení.

I lze si představit, že postaven před tento výběr, není syrský vládce nakloněn kompromisnímu řešení, i kdyby veškerá Rada bezpečnosti bobky trousila, nýbrž povede svůj vražedný boj dál, na oběti mezi civiliním obyvatelstvem ani na dělostřelbou rozflákaná města nehledě. Spanilomyslný Západ pak může jen registrovat počty: osmdesát tisíc mrtvolek, sto tisíc, tři sta tisíc, a tak dále, dokud vládci Bašírovi zbude poslední tank a v poušti kdysi zvané Sýrií poslední živáček.

Napsal jsem ale něco o metodě, jíž by se dalo tomu scénáři předejít, a nyní si dovolím ji rozvinout. Je takováto: co takhle, ušlechtilý Západe, nechat pomyšlení na spravedlivý trest? I kdyby si jej lotr Bašír nevímjak zasloužil; stojí za tisíce a možná statisíce obětí nekonečné války, i za leccos jiného, o čem hned bude řeč? Jak na to… jednoduše: zaručit lotru Bašírovi všemi diplomatickými a tajnoslužebními kanály bezpečný odchod. Dokud ještě ovládá letiště hlavního města, nechť naskládá své nakradené miliardy do kufru, nastoupí s nimi do letadla, jež se některá ze západních vlád zaváže k tomu účelu přistavit, a odobéře se do luxusního exilu v některé ze zemí islámu. Navrhoval bych takový Bahrajn, se svými 706 čtverečními kilometry ne o moc víc než trochu rozlehlejší kriminál. Ještě lepší by bylo Somálsko, sice větší, ale zase by si tam užil. Nebo i ke všem čertům, hlavně ať je co nejdřív zastaven nevyhnutelný průběh demokratických revolucí v krajích víry Prorokovy, na jehož konci stojí vláda náboženských radikálů a krušné vyhlídky nemuslimských menšin.

Stát zvaný Sýrie, přiznám se, mi k srdci zvlášť nepřirostl. Kláštery ve skalách nad Ma´alulou… křižácká pevnost Crac des Chevaliers, a nechme ošklíbání nad křižáky, jejich pokus o vytvoření předmostí Západu na březích Levanty se nevydařil, což ale není nic, z čeho bychom se měli radovat… a bazilika svatého Simeona v Qala´at Samaan, kde řečený světec na důkaz své zbožnosti vylezl roku 423 na třímetrový sloup a třicet let na něm vydržel stát… a ponuře potemnělá katedrála Panny Marie v Tartúsu, křižácké Tortose, jedna z nejstarších v křesťanstvu… to už ano, to jsou památky naší civilizace, neobnovitelné poklady našich dějin, měly by nám stát za víc než za obvyklé bědování, když se staly obětí náboženského fanatismu. I kdyby měl arcilotr Bašír Assád vyklouznout bez trestu a haagský soud přijít o potěšení.

Hannover, 22. července 2012