Pokud si dobře vzpomínám, toto byla jedna z vět prezidenta Baracka Obamy po teroristickém útoku na území USA. Ale přesto - terorismus má svou ideologii.

V roce 2010 vyhlásil americký prezident Barack Obama, že je válka s terorem (war on teror) z pohledu americké zahraniční politiky u konce a nastoupí politika „new partnerships“ and multilateral diplomacy - nového partnerství a mnohostranné diplomacie. Ve zprávě, která vznikala během počátku prvního funkčního období v letech 2009/10 se mimo jiné praví:
We will always seek to delegitimise the use of terrorism and to isolate those who carry it out,“ it states. „Yet this is not a global war against a tactic – terrorism – or a religion – Islam. (Budeme hledat, jak delegitimizovat použití terorismu a isolovat ty, kteří ho používají. To ale ještě neznamená globální válku proti taktice terorismu nebo proti náboženství islámu.) Tímto se politika nového amerického prezidenta diametrálně odlišila od předchozí americké politiky prezidenta G.W. Bushe a jeho války s terorem.

Mr Obama distances himself from Mr Bush’s concept of pre-emptive wars to prevent emerging threats, instead citing the national security implications of global economic crises and climate change. (Prezident Obama se distancoval od Bushova konceptu preventivních válek, které by zabránily novým hrozbám, místo toho zdůraznil dopady globální ekonomické krize a klimatických změn na národní bezpečnost.)

Výše uvedené citáty z nové Obamovy zahraničně politické doktríny jsem na dvou místech zvýraznil. Obama odmítl spojovat terorismus s náboženstvím, speciálně s islámem, a k dovršení úplného obratu v dosavadní americké politice se přihlásil k teorii globálních změn klimatu jako k jednomu z největších nebezpečí ovlivňujících národní bezpečnost. V praxi se pak USA pod vedením Obamy staly zásadním podporovatelem všech dalekosáhlých plánů na regulaci vypouštění „skleníkových plynů“ do zemské atmosféry. Že se to možná stále více odehrávalo v roli „mlácení prázdné slámy“ než v nějakém zásadním obratu v americké energetické politice, je ale zřejmě také pravda. Nicméně bez ohledu na tento Obamův postoj se světová alarmistická klimatická lobby stále do americké a čínské ekonomiky navážela jako do největších „škůdců“ světa.

Teze o tom, že „terorismus nemá žádné náboženství“, se sice moc hezky poslouchá, odporuje však tisíciletému historickému vývoji. Šíření víry mečem a ohněm není žádnou výsadou islámu, ale i křesťanství. Násilné pokřesťanštění tehdejších „pohanů“ pod pohrůžkou násilí a moci je známé. Teprve odluka státu a církve, která v Evropě omezila roli církve na „péči o duši oveček“ a která de facto pokračuje do dnešních dnů, zmírnila terorismus na evropském kontinentu. Nelze však nepřipomenout desítky let trvající teroristické akce na území Severního Irska a válku mezi protestanty a katolíky. Náboženství prostě v sobě nese ducha ideologie, v jejímž jménu potom lidé páchají ty nejodpornější zločiny. Souboj mezi islámem a křesťanskou Evropou je rovněž několikasetletou, v případě Španělska tisíciletou historií. Islám navíc obsahuje návody a praktické rady na svou expanzi a je vlastně podle řady expertů na toto náboženství velmi důležité, co který islámský klerik v islámském učení preferuje a akcentuje.

Snaha „vyvinit“ islám z podílu na islamistickém teroru v Evropě je sice na jednu stranu pochopitelná a má snad zabránit krvelačnosti a touze po pomstě. Nicméně všechna fakta vypovídají o tom, že za současným terorem v Evropě i USA je ideologie islámu spojená s touhou ochromit západní civilizaci strachem vedoucím k nečinnosti.

Změna americké zahraniční politiky v éře Baracka Obamy se v praxi a zpětně ukázala jako naprosto zhoubná. Schopnost islamistů zabíjet se v Evropě i v USA zvýšila a jejich aktivita je evidentně koordinovaná, což dosvědčují kontakty „evropských“ teroristů na své řídící islamisty v Saúdské Arábii i jinde. Stažení amerických vojsk z Iráku a ukončení bojových operací US Army v Afghánistánu posílilo akceschopnost islamistických oddílů a vedlo ke vzniku Islámského státu na území Sýrie a Iráku. Současná válka proti islamistům pomocí leteckých úderů je částečně úspěšná, nicméně terorismus již zapustil své kořeny v tolika zemích islámského světa, že utnutí jedné „hlavy“ je nahrazeno vznikem další - i tisíce kilometrů od té první.

Pohříchu Obamova „multilaterální“ politika se promítla v dohodě USA s Íránem, který stále za svůj cíl považuje vyhlazení státu Izrael a kterému podle několika zpráv USA zaplatily 400 milionů dolarů za propuštění zajatých amerických vojáků. Obama pak s velkou slávou obnovil vztahy s Kubou. Na druhou stranu se naprosto distancoval od reálné evropské politiky a nechal v rusko-ukrajinské válce jednat s Vladimirem Putinem Angelu Merkelovou a Francoise Hollanda. Jak to „dopadlo“, tedy vlastně nedopadlo, víme také. Rusko se Obama rozhodl trestat sankcemi, na což ovšem nejvíce doplatily státy EU. Vůbec, vztahy s Ruskem se Obamovi zcela vymkly z rukou a kvůli tomu se svět ocitl v nové studené válce.

Akce teroristů mají za následek jednu pozitivní věc. Evropské vlády se pod tlakem svých nespokojených občanů zabývají opět mnohem více otázkami bezpečnosti, mění svůj zahraničně-politický kurz (viz politika Rakouska k Turecku!), odmítají další evropskou unifikaci nařízenou „shora“ (důsledkem je pak brexit) a v samotných USA může být dosavadní vláda Obamy nahrazena vládou Donalda Trumpa. Není pouze jisté, zda tato změna skutečně přinesu Západu jasnou změnu k lepšímu. Horší to však snad být ani nemůže.