Současná ruská horečka je jenom prvním záchvatem mnohem hlubší krize, která teprve pomalu nastupuje, ale která už dnes dramaticky ovlivňuje myšlení paranoidní části ruské mocenské elity víc, než si je Západ ochoten připouštět.

Historií nepoučitelní evropští a američtí usmiřovači Moskvy nikdy nebudou schopni pochopit geopolitické uvažování v termínech předpolí a zázemí, životního prostoru pro Rusy a mravní nadřazenosti pravoslaví, propojeného se státem. Žijeme přece v jednadvacátém století a vlády, vzešlé z demokratických procesů, včetně té ruské, přece nepáchají sebevraždy. Hitler, Gottwald, Miloševič – příkladů opaku je příliš mnoho, aby na místě spíše nebyla obava, kde se demokratická forma opět zvrhne v populismus a násilí. Je nejvyšší čas probudit se. Protože Ukrajina může být jenom začátkem operace k obsazení a rusifikaci oblastí východní Evropy, které v budoucnosti budou muset nahradit ztrátu Sibiře. Čína nemůže neobsadit Sibiř, když bude potřebovat životní prostor pro další miliardu obyvatel. A Rusko vzhledem k neexistující dopravní infrastruktuře, nedostatečnému osídlení a zdrojům, nebude schopno východ Sibiře bránit ani za cenu nasazení jaderných zbraní. Proto je potřeba předem zajistit na Západě území s dostatkem orné půdy, přístupy k mořím, a etnicky přijatelný mix obyvatelstva, zaručující věčnou nadvládu pravoslavného státu. Zní to šíleně? Pak vítejte v reálném světě, stvořeném černou sotňou z dob carismu, rozvíjeném stalinismem za cenu desítek milionů lidských obětí, a dovedeném na úroveň „moderní vědy“ soudruhy z KGB a FSB. A zdánlivě nesmyslné epizody jako okupace Podněstří, „nezávislost“ Abcházie a Osetie na Gruzii, zbrojení, vytváření arktických vojenských sil a čečenští dobrovolníci na Ukrajině dostanou najednou smysl.

Hlasy domnělého rozumu, obávající se toho, zda mezinárodní sankce a kritika agrese na Ukrajině Rusko nezahnaly do kouta, jsou stejné, jako ty, které ve třicátých letech aplaudovaly Hitlerově úspěchům při konsolidaci Německa a udělovaly umělecká ocenění brutální nacistické propagandě filmů režisérky Leni Riefenstahlové. Šedesát německých politiků a intelektuálů podepsalo výzvu za mír a „proti vyhánění Ruska z Evropy“. Argumentují přitom dvě stě let starým vídeňským kongresem, předdemokratickým handrkováním monarchů, které na desítky let zabrzdilo demokratický vývoj a umožnilo Rusku vojensky zasahovat proti „narušování pořádku“ i mimo svoje území... Nejlepší odpověď naivitě takového appeasementu přinesla mladá ruská novinářka přímo před kamery světových televizí - příchod svého idolu, prezidenta Vladimíra Putina, na tiskovou konferenci vítala salutováním v tankistické přilbě...

Ukrajinská krize otevírá západnímu, a tedy i českému myšlení šanci zrevidovat svoje představy o Rusku, jako společnosti a státu, respektujícím stejné hodnoty a pravidla. Evropská unie, především díky principiálnímu postoji klíčových zemí, prožívá svoji hvězdnou hodinu, a učí se konečně v praxi vystupovat jako velmoc. Na to Rusko nebylo připraveno. Nikdy nepochopilo a nechápe to ani v současnosti, že mír zaručující evropská integrace je i v jeho zájmu. Vždy dávalo přednost chaotickému přetahování zájmů jednotlivých národních států, které mu už v devatenáctém století zaručovalo postavení velmoci bez ohledu na jeho vlastní zaostalost a ekonomickou slabost. Rusko se bojí evropské integrace. Proto už dvacet let podporuje extrémistická a nacionalistická hnutí po celé Evropě, ovlivňuje volby, rozdává lukrativní poradenské posty, pořádá desítky konferencí a vydává stovky knih přítulných politických figurek, včetně těch z České republiky.

Současná krize vztahů je zatím jenom nicotnou cenou za desítky let mlčení a džentlmenské přehlížení velmocenských poklesků Ruska. To neznamená, že by ostatní velmoci nedělaly chyby a nedopouštěly se podobných poklesků. Ale veřejná demokratická kontrola dříve nebo později chyby pojmenuje. Rusko se nikdy neomlouvá a z principu nepřiznává chyby. Pro zemi, jako je Česká republika, která prožila tak dlouho pod sovětsko-ruským koloniálním diktátem, je ukrajinská krize historickou šancí pochopit konečně demokracii jako tvrdou práci, úděl a povinnost vnímat svět bez iluzí. Je nevyvratitelným faktem, že Rusko nikdy v historii nepomáhalo rozvoji demokracie v Evropě. Fakt osvobození Československa od fašismu by už neměl zastírat následujících více než čtyřicet let zničující komunistické devastace státu a společnosti, přímo diktované z Moskvy. Ještě v roce 1989 u nás fungovaly desítky sovětských „poradců“. Není jediný důvod mít u nás ještě dnes největší ruskou ambasádu v Evropě. Ukrajinská krize je i pro nás šancí naučit se skutečně evropské politice - a být její poučenou součástí.

Vyšlo ve zkrácené verzi v Hospodářských novinách, 19.12.2014