Nechat budoucnost světa na politických a klimatických aktivistech je cestou do pekel. Současný svět nabízí hned několik příkladů

Zrušíme policii! Spravedlivou transformaci energetiky! Uděláme ekologickou transformaci! Spravedlivé kvóty na přerozdělování migrantů! Tahle hesla vypadají pro mnoho lidí rozumně, nebo dokonce lákavě. Mnoho dalších lidí z nich ale má husí kůži. Ač ti první určují hlavní témata Evropské unie, praxe běžného života je opakovaně usvědčuje z toho, že nemají pravdu. Protože tam, kde se začne žít podle přání, pokynů a regulací těchto aktivistů, přestává svět normálně fungovat. Argumenty proti jejich nápadům tak nikdo nemusí hledat.

Zářným příkladem je dění v americkém Minneapolis, největším městě státu Minnesota. To je ten stát, jehož obyvatelé loni v zimě zažili, jak fungují zimní dodávky elektřiny, pokud závisí na obnovitelných zdrojích (zde). Minneapolis má necelých 400 tisíc obyvatel a rozkládá se na 150 čtverečních kilometrech (zde). Spolu s hlavním městem státu, St. Paul, je ale součástí metropolitní oblasti s 3,5 miliony obyvatel. Minneapolis je také město, kde začaly po smrti George Floyda, kterého při zákroku odusil policista, letošní aktivistické bouře, které se rozšířily do dalších měst USA.

V reakci na Floydův případ se městská rada rozhodla vyslyšet volání aktivistů a zrušit policii. Její práci má převzít jakýsi sbor komunitních autorit, či jak si to radní představují. Ale než k tomu dojde, funguje policie normálně dál. Jenže už od ní odešla asi stovka příslušníků, další si vzali „dlouhodobou“ dovolenou, a ostatní se v současné atmosféře do žádné akce neženou. Nic překvapivého, když jim město dalo svou „podporu“ najevo i odebráním části finančních prostředků. Jenže – pro městské radní překvapivě – ve městě rušícím policii po protestech proti policejnímu násilí roste násilí nepolicejní. Celková kriminalita. Jen vražd už tam prý nyní mají víc, než za celý loňský rok (zde).

Další ukázkou toho, jak mají fungovat aktivistické nápady, je „ekologická transformace“, o níž mluvila v reakci na projev předsedkyně EU Ursuly von der Leyenové Španělka Iratxe García Pérez (zde) z Progresivní aliance socialistů a demokratů. „Abychom mohli investovat do ekologické transformace, která bude zároveň transformací sociální a nikoho nenechá mimo, potřebujeme podle ní daň z finančních transakcí,“ citoval španělskou europoslankyni internetový Ekonomický deník (zde). Spojit v jedné větě „ekologickou transformaci“ (zjevně myslí Green Deal) s transformací sociální je zatím stále ještě málo vídaný kousek. Protože aktivisté, včetně aktivistických poslanců, se zatím ještě pořád snaží kamuflovat své pravé záměry bojem proti emisím oxidu uhličitého. Protože zdaleka ne každý příznivec omezování emisí je současně příznivcem sociálních experimentů a nějakých „sociálních transformací“.

Ale někteří aktivisté nedočkavě odhazují masku dříve. Jako paní Pérezová. Ta už rovnou přiznala i to, že ona a její progresivní kolegové cílí na to, aby Evropská unie vybírala vlastní daně. Což se podle jejích zakladatelů nikdy nemělo stát. Ti pánové věděli, co říkají. Protože jakmile členské státy povolí Evropské unii, de facto ale Evropské komisi, vybírat vlastní daně, ztrácejí nad ní velký díl kontroly. A Unii mají kontrolovat její členové, nikoli Unie své členy. Smutné je, že snaha Pérezové a jejích souvěrců může být – za v Bruselu přetrvávající klimatické hysterie – klidně schválená. Což je bohužel cesta zcela srovnatelná s tou, kterou se vydala americká Minneapolis: Jsme politici, tak si splníme svůj dětský sen a nebudeme konečně na nic čekat! Stůj co stůj. Méně oxidu, méně soukromého majetku a více Evropy. Aktivisté si myslí, že to bude fungovat.

Zruinování ekonomiky kvůli emisím se dobře propojí se zruinováním mezilidských vztahů, morálky, etiky… Tomu totiž otevře dveře aktivisty zamýšlený režim, jenž má regulaci, zákaz a také udání přímo ve své genetické výbavě. Protože jinak nezabráníte lidem v tom, aby si zatopili, když mají čím a je jim zima. Protože blahý pocit z emisně neutrální EU fakt nikoho nezahřeje. Ví to každý, kdo někdy přikládal do kamen. Jen aktivisté ne.

Ještě dál, v odhalení toho, proč politické aktivistické projekty selžou, jde český aktivista Jakub Patočka. Ten v Deníku referendum, který vede, obvinil Leyenovou z toho, že pod jejím vedením nepůjde o „spravedlivou transformaci“, nýbrž dotování snahy fosilních korporací uchovat si své zisky a dominanci nad lidmi, kteří žijí v uhelných regionech. Prominentní aktivista by se zřejmě nejraději nezabýval tím, jak transformovat uhelné oblasti, ani jak zařídit, aby lidé měli dostatek elektřiny i bez uhlí, ale něco by zakázal, něco by nařídil a možná by rozdal lidem pár korun. Možná. Ale hlavně by zestátnil energetické podniky. A všechno by to chtěl mít hned. Což je všem aktivistům společné. Bez ohledu na cenu a bez ohledu na ostatní. I bez ohledu na udržitelnost toho co chtějí. Byť mají udržitelnosti plná ústa.

Aktivistická nedočkavost a dogmatická neústupnost je to, co stojí v cestě úspěšnosti jejich vizí. Protože nikdy nedokážou vyčkat, až se přijde na to, jak by to celé mohlo fungovat k opravdu obecné a ne jen jejich spokojenosti.

Převzato z webu iUhli.cz