I ukřižování jsou s ním dva lotři, jeden na pravici a druhý na levici. (Evangelium sv. Matouše 27:38)

Před devíti lety, desátého prosince 2006, se odebral na onen svět chilský generál a svého času diktátor Augusto Pinochet. Snad ještě nikdo v modernějších dějinách nebyl vystaven pohrdání takového stupně, nebyl navzdory vysokému stáří a nemoci honěn po soudech s neúprosností, jaké se nedočkaly ani stvůry Pol Potova typu s miliony sadistických vražd na svědomí. Dozvěděl jsem se tenkrát o Pinochetově skonu z našich lokálních novin Hannoversche Allgemeine a musím říci, že něco tak třaslavě nenávistného jsem snad četl naposledy, když probíhal soud se Slánského klikou zrádců a sionistických zaprodanců. Ne nekrolog, ale prokletí; ne kritika, ale výlev jednostranné politické zášti a pěna u úst. Dalo by se namítnout, že takto účtuje s diktátorem dějinná spravedlnost; jen během mého života se urodilo diktátorů jako kvítí, ale tak zběsile radikální odsudek nedoprovázel rakev žádného z nich. Zemřel diktátor Stalin a Západem provanul leda tichý vzdech úlevy; zemřel diktátor Brežněv a co mohlo být vyřčeno k jeho obžalobě, rozplynulo se v hymnách uvolňování napětí. Zemřel Mao Ce-tung, mimořádně nelítostný diktátor a masový vrah, překonavší počtem svých obětí i samotného Stalina, a pokroková mládež Západu se mohla uštkat zármutkem. A počkejme si, až osud dožene kubánského diktátora Castra; musel bych se moc mýlit, jestli i jeho nebudou vyprovázet na věčnost vlídná slova porozumění a v tisku jen velmi ohleduplná kritika. Proč zrovna na diktátora Pinocheta se ta zásada nevztahuje? Čím tak strašlivým se provinil, že není hoden ani toho kousku posmrtné úcty, jaké se dostalo výše jmenovaným lotrům?

Odložme prozatím odpověď a ohlédněme se zpátky do dějin, českých i chilských, jevících nápadné shody. V obojím případě byly na počátku volby, demokratické nebo v českém podání aspoň polodemokratické. Jak český, tak i chilský lid v nich na sebe svobodně a nikým nenucen zvolil ideologický výmysl, jenž jej nemohl dovést jinam než do půlstoletého (nejméně) období materiální bídy a morálního rozkladu. Také v Chile dělal tomu divadlu tragickou stafáž prohlášený demokrat a mezinárodně uznávaný státník, ledaže se nejmenoval Edvard Beneš, nýbrž Salvador Allende. Také Chile bylo protkané sítěmi komunistické propagandy, i tam se organizovaly levicové militantní skupiny, shromažďovaly se zbraně a připravovaly k revolučnímu převzetí moci. Až potud spočíval jediný rozdíl v tom, že chilská demokratická opozice nepřihlížela tomu dění tak zhypnotizovaně jako naše předúnorová, nýbrž dávala průchod svému nesouhlasu v mohutných stávkách a demonstracích. Nicméně, až potud shoda. Od jistého bodu se však chilské dějiny s českými radikálně rozešly, bohužel ne v náš prospěch. Neboť velitel chilských ozbrojených sil se nenazýval Ludvík Svoboda, nýbrž Augusto Pinochet.

Dne jedenáctého září 1973 pod jeho velením chilská armáda překazila moskevský projekt zřízení druhé marxistické diktatury na americkém dvojkontinentu. Došlo přitom k bojům s levicovými militanty, v nichž zahynul Salvador Allende - údajně se sám zastřelil puškou, již mu věnoval jeho drahý přítel Fidél Castro. Poté propukl výše zmíněný bílý teror. Generál Pinochet rozbil levicové struktury, dal pozatýkat jejich vůdce, zřídil internační tábory pro osoby podezřelé z přípravy marxistické revoluce po kubánském vzoru, sovětští, enderáčtí, dle jistých náznaků i českoslovenští poraděnkové horempádem prchali ze země. Prolezlost revolučně komunistickým podhoubím se ovšem nedala vykořenit jen svržením adepta na castrovskou diktaturu a rozprášením jeho souputníků; skrytý i zjevný zápas pokračoval ještě dalších pět let a padlo mu za oběť kolem 2800 přívrženců prosovětské levice, vesměs bez soudu a metodami ne zrovna humánními. Kolem toho se v demokratickém světě rozpoutala bouře nekompromisních obvinění, trochu připomínající tance kolem guantánamského vězení. Nelze totiž pochybovat o tom, že kdyby zvítězili chilští komunisté v jednom případě a bojovníci islámského džihádu v druhém, byli by samý nestranný soud a samá humanita. Krom toho bílého teroru – kohopak by to zajímalo - postavil zlý diktátor Pinochet na nohy allendovským pokusnictvím rozvrácené chilské hospodářství, zastavil v pádu chilské peso a provedl i jiné kroky v tom směru, jež inspirovaly britskou železnou dámu Margaret Thatcherovou k nápodobě. Zato však mocně dožral levičáky všech zemí a odstínů. Že se Chile stalo politicky nejstabilnější a hospodářsky nejvyspělejší zemí Jižní Ameriky, nebyl v jejich očích argument, nýbrž důvod k zlobě; dobře si byli vědomi toho, že dostatkem a spokojeností upadá náchylnost lidu k marxistickým revolucím a tím i jejich šance stát se papaláši, ne-li diktátory. Ovšemže levicovými, což jest, jak známo, omluvitelnější. Bylť pláč nad Pinochetovou krutovládou z velké části pláčem nad vlastním uplavavším prádlem.

Vytkl jsem si tehdy za cíl navštívit po řadě všechny prokletím stižené země světa: Jižní Afriku, Izrael, Chile. Dvě první jsem ještě zavčas stihl, do Chile jsem se však dostavil s křížkem po funuse. Zlý tyran Pinochet mezitím přivolil k demokratickým volbám a když v nich těsným rozdílem podlehl, vzal z věšáku svou generálskou čepici a poroučel se. Věru vzor usurpátora! Sám už jsem měl jen příležitost v debatách zjišťovat mínění běžného domorodce o tom odsouzeníhodném muži, a vyznívalo tak napůl: je dobře, že už zase máme demokracii, volby a takové věci, ale také je dobře, že se Pinochetovou zásluhou Chile nepotácí od úpadku k úpadku jako valný díl latinskoamerických států. A že mu touž zásluhou zůstal ušetřen osud Československa, pomyslel jsem si, ale nevyslovil, jelikož moje španělština na velké diskuze nestačila.

Zkusme to aspoň teď: představit si, co by následovalo, kdyby naše vlast měla v únoru 1948 svého Pinocheta. Kdyby postaviv se do čela armády zabránil komunistickému puči, přičemž by se demokrat Gottwald zastřelil puškou darovanou mu jeho přítelem Stalinem. V krátkém boji by rozdrtil Lidové milice, zničil a rozprášil komunistické podhoubí, přičemž by přišlo o život 2800 nevinných obětí bílého teroru včetně demokratů Kopeckého, Zápotockého, Noska a Slánského, Urválka a a Vaše. Skončila by moskevská kuratela, místo čtyřiceti temných let hmotného i mravního úpadku by se země česká, využivši přirozených zdrojů lidské tvořivosti a inteligence, stala malou, ale významnou hospodářskou mocností, nepozastávající o mnoho za Švýcarskem. Praha, jedno z nejkrásnějších měst světa, místo panelákové pochmurností obklopená zahradami a pěknými vilkami, by svůj půvab ještě zvýšila, přitom by se stala centrem financí a obchodu z nejvýznamnějších, zařadivši se po bok Ženevy, Londýna a Lucemburku. Nedošlo by k tržnosti sametového typu s miliardovými loupežemi... ale snad není třeba pokračovat dál. Je příliš truchlivé vypočítávat, co všechno po sobě mohl zanechat nějaký český Pinochet, ale nezanechal, protože jsme žádného neměli, jen smečku zbabělců a vypočítavců.

Není ovšem pochyb, že by český Pinochet, byť i dávno bez nátlaku odstoupivší, by až do své smrti byl stíhán nesmiřitelným hněvem intelektuálně-levicových kruhů celého světa. Nesměl by opustit hranice své země, aby ho někde nechytili a nehnali před soud, jehož vodítkem by nebyla spravedlnost, nýbrž pomsta. A možná by se dočkal téhož i doma, protože česká veřejnost, ukonejšená životem ve svobodě a blahobytu, by si myslela, kdoví oč nepřišla, když roznesl na kopytech komunistickou revoluci. Až by konečně zemřel, výskaly by v pražských ulicích nadšením davy hlupáků, nedovedoucích si představit vlastní krk v bolševické oprátce.

Pinochet byl přesvědčen, že komunismus je největší zlo lidstva, napsal ve svém záštiplném nekrologu s výrazem pobouřeného nesouhlasu výše dotčený německý list. Aby tu ohavnost doložil a podtrhl, uvedl Pinochetův výrok: Byli jsme první, kteří zvítězili nad komunismem. To ovšem, chápejme, nemůže západní levičák ponechat bez vzpěněné odezvy. Vítězit nad komunismem! Neslýchané! Kde je demokracie? Kde jsou lidská práva? Je na nás, kteří jsme na rozdíl od autora zmíněného článku zažili komunistický převrat a jeho následky, abychom pozvedli hlas a pověděli bez stydlivého přešlapování – ne, prosím. Žvaníte, vážený mistře pera. Není jedna diktatura ospravedlnitelná tím, že je levicová a druhá hodná odsouzení proto, že levicové receptury odmítá. Marxističtí revolucionáři, zahynuvší při svém pokusu o nastolení rudé tyranie, nikterak nejsou hodni větší úcty než lidé skončivší svůj život ve Stalinových či Maových koncentrácích. A může-li pokroková mládež hrdě nosit trička s vyobrazením komunistického kata Che Guevary, snad bychom si my z druhého konce názorového spektra mohli nechat natisknout trička s Pinochetem. Neboť po pinochetovském převratu následoval možná bílý teror, ale také hospodářský rozkvět, zachování morálních hodnot, v závěru všeho pak svobodné volby a přechod k demokracii. Co zpravidla následuje po převratu marxistickém, netřeba dlouze dokládat. Jest tomu prostě už jednou tak, že lotři na levici se mohou dočkat vlídného smytí svých vin, jsou-li vůbec připomínány, kdežto lotrům na pravici jsou spočítány do posledního chlupu i s nádavkem. Proč... inu proto, logiku v tom žádnou nehledejme.

*

Ale proč vlastně se vracím k této pozapomenuté záležitosti: divnou náhodou nás dělí rok ode dne, kdy bude na druhé straně Atlantiku zvolen nejmocnější muž – nebo dáma – světa. Jelikož se řečený svět nalézá, zdrženlivě řečeno, v sakramentských potížích, zajímá mě velice, kdo se oním mužem – či dámou – stane. Jsa založení spíš konservativního, dal bych přednost některému z republikánských kandidátů, jichž je ale hromada; i optal jsem se svého amerického přítele Mirka, komu že míní hodit svůj hlas on. „Já?“ pravil po krátkém rozmýšlení, „já bych, člověče, asi volil toho Trumpa.“

To bych, přiznám se, býval nečekal. Donald Trump, nejvyšklebovanější z celého toho roje kandidátů! Kolik špatností o něm vědí evropská media, s jakou jízlivostí komentují jeho prohlášení... nezažil jsem to už, a ne jednou? Vzpomínám si na německé volby v r. 1980, kdy kandidoval na úřad kancléře jistý Franz Josef Strauss: nezasvěcený pozorovatel by si podle všeho toho výsměchu a mračných odsudků musel myslet, že se o kancléřství uchází právě z kriminálu či z blázince propuštěný půl šílenec, půl zločinec. Něco podobného se opakovalo o čas později v Itálii s tím rozdílem, že Silvio Berlusconi do vysokého úřadu zvolen byl a udržel se v něm pozoruhodně dlouho - na zemi, kde se jinak vlády střídají rychleji než počasí. Těch pošklebků, těch odsudků přepřísných, co něj ze všech stran pršely, ... čemu jsem měl věřit? Sám bych s ohledem na všelijaké aféry signora Berlusconiho řekl, že to byl pán veselý možná až příliš; nějaké státnické kvality však musel mít, jinak by ho Italové tak vytrvale nevolili. Nikdo však v punktu pošklebků a mravního rozhorlení nepřekoná lotra na pravici jménem G.W. Bush. V složité situaci po 11. září 2001 podnikl zákrok proti předpokládanému hnízdu islámského teroru; několikrát se přitom zmýlil v odhadu, což si příslušně vypil. Inu, kdo nic nepodnikne, nemůže se ani zmýlit, kteréžto poučky dokonale využil jeho nástupce. Čas však běží dál, po ještě vcelku amatérské al-Kaidě vyvstal Západu skutečně závažný protivník v podobě Islámského státu, stačil už rozvrátit Sýrii a Irák, vypudit z nich miliony obyvatel, vyhrotit do vražedné nesmiřitelnosti odvěkou ší ́itsko-sunitskou řevnivost, vysunout zabijácká tykadla do Evropy...

Dejž nám, ó Pane, konečně už nějakého lotra na pravici, jenž by rukou rozhodnou zamezil dalšímu pokračování naznačeného vývoje. A to i za cenu, že se stane terčem posměšků a etického rozhorlení ze strany těch, kdož ze strachu, aby se nedopustili omylu, neudělají nikdy nic.

Hannover, 10. prosince 2015