V roce 2002 vypukl v USA skandál okolo zneužívání mládeže kněžími. Napsala jsem o něm tehdy článek “Americký skandál”, který vyšel v Katolickém týdeníku a je na našich webových stránkách.

Rok poté vyšly – k mému překvapení - v prestižním finančním měsíčníku Forbes, který nemá vazby na žádnou křesťanskou církev, tím méně na katolíky, tři články věnované finančním aspektům celé aféry. Protože všechny tři texty jsou velmi detailní a tvoří poměrně dlouhý celek, pokusím se o nich co nejstručněji poreferovat.

Autor (Daniel Lyons) píše, že finanční dimenze sexuálních obvinění jsou obrovské. Uznává, že některá – především raná – obvinění byla oprávněná. Pozdější obvinění však byla postavena na teorii potlačených, později vybavených vzpomínek. Ta považuje Lyons za falešná. Vedla však k tomu, že je dnes katolická církev doslova démonizována.

Tato pozdější obvinění nevznikla spontánně. Byla povzbuzena právníky, kteří zde viděli možnost obohacení, podobně jako tomu bylo při aférách s asbestem, tabákem, olovnatými nátěry apod. V USA totiž platila zásada časového limitu, dokdy bylo možné oznámit zneužití. Ale morální panika, která vznikla ve vztahu ke katolickým kněžím, přiměla některé státy Unie toto časové omezení zrušit. To postihlo nejen katolickou církev, ale i další instituce.

Lyons cituje děkana právnické fakulty University svatého Tomáše v Minneapolis, Patrika Schiltze, podle něhož vlně obvinění katolických duchovních předcházela asi desetiletá kampaň. “Je v tom strategie,” tvrdí Schiltz. Prvním krokem je negativní publicita a oslabení věrohodnosti církve. Druhým krokem je využití této publicity pro legislativní změny. Třetím krokem je pak inkasování peněz. “Zneklidňuje mě možnost, kdy dospělý, který před třiceti lety ministroval a jehož pak život zklamal, má náhle v kapse úspěšný los,” cituje Lyons Schiltze.

Lyons uvádí řadu konkrétních případů. Obecně jde o to, že vznikla řada skupin, jež chtějí nejen hájit, ale i aktivně vyhledávat oběti. Některé z nich pracují ve velkém měřítku a mají řadu placených zaměstnanců. Na to samozřejmě potřebují peníze a ty formou daru dostávají od konkrétních právnických kanceláří. Tyto kanceláře pak zastupují oběti vyhledané příslušnou skupinou. Tak např. SNAP (Síť lidí zneužitých katolickými kněžími) dostala 20.000 dolarů od kalifornského právníka Laurence E. Drovina. Ten v roce 2003 reprezentoval 320 žalobců. Právník Jeffrey Anderson z minnesotského St.Paul dal v tomtéž roce uvedené organizaci 30.000 dolarů. Tato organizace dostala v roce 2003 na darech 140.000 dolarů, z čehož 52.000 použila na mzdy zaměstnanců.

Organizace Linkup dostala od oregonského právníka Michaela S. Moreyho 100.000 dolarů. 50.000 dolarů dostala od právníka Josepha Kiesta z Illinois. Přitom náhrady se počítají v milionech dolarů a právník z nich dostane polovinu.

Ani takovíto právníci samozřejmě nepřijímají všechny žaloby. Tak např. v Bostonu žaloval duševně nemocný muž kněze, který ho měl v letech 1983-1989 osmdesátkrát zneužít. Přitom tvrdil, že vzpomínky potlačil a vybavil si je až v lednu 2002. Tehdy totiž vyšel v listu Boston Globe článek o sexuálním zneužívání nezletilých duchovními, který celou aféru odstartoval.

Dvě ženy z Arizony chtěly žalovat diecézi Tucson za to, že kněz měl zprznit jejich dva bratry, kteří potom zprznili své sestry. V Kentucky chtěla tanečnice striptýzového klubu žalovat kněze za to, že ji před dvaceti lety údajně políbil. Nicméně i tyto případy figurují ve statistice podaných žalob.

Pak jsou mezní případy, kdy např. dospělý muž žaluje kněze za to, že mu před lety dal pusu na tvář. Právníci sami váhají, zda šlo o sexuální zneužití.

Přitom titíž bostonští právníci, kteří dodatečně uznali spornost řady obvinění, se v médiích bránili proti tomu, že bostonská arcidiecéze chtěla zkoumat oprávněnost některých obvinění, než žalobcům nabídne finanční odškodnění. Právníci diecéze chtěli, aby žalobci popsali své zneužití a sdělili, jakou škodu vlastně utrpěli.

“Některé tyto případy,” píše Lyons, “pravděpodobně přivedou některé diecéze k bankrotu, ale jde tu ještě o hlubší kapsy: o kapsy velkých pojišťovacích společností.” Právníci žalobců využívají jejich pojišťovací politiku, která byla napsána před desítkami let za úplně jiných okolností.

Není náhodou, že nejviditelnější obětí právnického tažení je katolická církev. Zde se Lyons odvolává na knihu Philipa Jenkinse “Nový antikatolicismus”, jež tvrdí, že protikatolické předsudky jsou pevnou součástí amerických dějin: zvláště výrazné byly v americkém puritanismu. (Jenkins sám je protestant.) Ale žádná instituce, jež má odpovědnost za děti, si nemůže být jistá. “Stačí klepnout na adresu www.stopmormonsexualabuse.com,” radí Lyons. Učinila jsem to. Na stránkách jsou adresy devíti advokátů i s jejich úspěšnými případy; je tu i návod, co všechno lze od advokáta očekávat. Vysvětluje se tu, že je možné žalovat i případy, k nimž došlo před mnoha lety, protože leccos ze současného psychického diskomfortu lze vysvětlit právě zneužitím v dětství.

Ale nejde jen o katolíky nebo mormony. Navštívili vás Jehovovi svědkové? I pro tento případ byly vytvořeny stránky vašich potenciálních advokátů.

V roce 2002 nastala doslova exploze obvinění ze sexuálního zneužití, na němž právnické kanceláře vydělaly miliardy. “Je to velký byznys,” přiznává právník Roderick MacLeish, který v roce 2003 zastupoval 240 žalobců v diecézi Boston.

Ideologické nadšení a chtivost peněz se přitom soustřeďuje především na církve, zvláště katolickou – což jsou globální instituce. Touto cestou se “sekularistický hon na čarodějnice” rozšíří i do dalších zemí, předpovídá Lyons v roce 2003. A stalo se. .

RC Monitor 14/2010