Tak už zase dali hrdinové džihádu o sobě vědět, tentokráte na Srí Lance. Odhady počtu obětí se pohybují mezi tři sta šedesáti a dvěma sty padesáti, ale kdyby byla oběť jen jedna… proč následovníci Muhammadovi takové věci dělají? Čeho tím míní dosáhnout?

Jestli jim straší v hlavách svatá válka k dobytí světa nevěřících, museli si snad už všimnout, že jsou nevěřícím se svými atentáty leda nepříjemnou blechou v kožiše, která je může potrápit, ne však obrátit jejich svět naruby. 

Jestli na sebe chtěli upozornit po způsobu exhibicionistů… to se jim tedy, kloboučky dolů, povedlo převýtečně. Pakli už nyní naráží islám v západních společnostech na nedůvěru a podezíravost, každým dalším atentátem se takové pocity jen prohlubují, tím obtížnější je příslušníkům evropské civilizace najít pro islám pochopení, o sympatii ani nemluvě. 

Ale to je ovšem náš úhel pohledu; muslimstvo může mít – a také má - jiný. Pokusme se zjistit jaký a z čeho vycházející, a to přímo u pramene, jímž jest svatá kniha islámu, korán.

Opatřme si tedy jeden výtisk a trochu jím polistujme. Není to zrovna nejpoutavější, a vůbec už ne soustavná četba; po česku by se řeklo, že korán motá páté přes deváté. První súry jsou ještě ohlasem staroarabské, předislámské poesie:

při pádících, odfrkujících, jiskry vykřesávajících,
za jitra se vynořujících, oblaka prachu zviřujících
a do středu tlupy vtrhujících…

Pěkné, že? Je znát, co Arabům doby Muhammadovy znamenal kůň. Pak už následují jakoby ve spěchu a nepořádně opsané úryvky z knih křesťansko-židovských, tu hrůzyplné líčení muk pekelných, jež jsou přisouzeny nedověřilým, tu poněkud dětinské představy ráje - s tím rozdílem, že v pekle panuje genderová rovnost, avšak ráj jest určen pouze pánům. K pochopení ideové náplně islámu však nejlépe vyhoví súry týkající se doby proroka Muhammada, jeho osoby a výroků. Pro názornost si uveďme několik ukázek:

Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední, a nezakazují to, co zakázal Bůh a jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy…, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi. (súra Kořist, verš 29)

A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady (ráj). A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí, a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v Tóře, v Evangeliu, i v Koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? (dtto, verš 112)… Tady se Prorok drobátko plete; prolistuj se všemi čtyřmi evangelii od začátku ke konci a zase zpátky, nenajdeš jedinkrát příkaz zabij. V koránu opakovaně.

Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi a On neošidí vás o dobré skutky vaše. (súra Muhammad, verš 37)

Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je ze zemí, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabijte je – taková je odměna nevěřících! (súra Krávy, verš 187)

Neberte si přátele mezi nevěřícími, dokud nevstoupí na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády (začnou utíkat), pak je chyťte a zabijte, kdekoliv je naleznete! (súra Ženy, verš 91)

Nejste to vy, kdo je zabil, ale Bůh je zabil; nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal (kopí), aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou… (súra Kořist, verš 17)

Zabíjení jako argument do diskuse, zabíjení jako přesvědčovací metoda… co naděláme, je to jiný svět, jiný způsob uvažování, s naším nekompatibilní. Slýcháme ovšem, že islám je náboženstvím míru, a on opravdu je, alespoň v tom smyslu, že sám jeho název je odvozen ze slovesné formy substantiva mír (as-salamu), istaslama. Slovo to však už neznamená mír, nýbrž odevzdání se (do vůle Boží, rozumějme). Touto přesmyčkou lépe porozumíme citovanému verši súry Kořist: „nejste to vy, kde je zabil, ale Bůh je zabil…“

My, lidé západní, si děláme svědomí i z toho, na čem nemůžeme mít nejmenší podíl; muslim si nedělá svědomí vůbec z ničeho, jelikož za jeho činy je zodpověděn Alláh. Tím je islám nebezpečný. A nic na tom nemění, že vražedných fanatiků je mezi muslimy hrstka; to věru je. Také Leninových bolševiků byla zpočátku hrstka, i Hitlerových nacistů, a přesto rozpoutali orgie ideologicky motivovaného zločinu, jemuž padly za oběť miliony životů. A islám je sice náboženství, také ale imperativní, odporu netrpící ideologie, určující zásady chování pro všechny oblasti života soukromého, rodinného i společenského. Netvrdím nezlomně, že musí následovat příkladu výše zmíněných ideologií, ale v určitém folklorním přibarvení velmi snadno může.

A teď, libo-li, mě můžete nazvat islamofobem. Už jsem byl v běhu života svého třídní nepřítel, rozkladný buržoazní element, obdivovatel dekadentního Západu, nějak unesu i tuto nálepku. Spíš bych ale řekl, že sice existuje fobie, ale také kritika. A podrobit kritice musí být dovoleno všechno, včetně pojmů nejposvátnějších; co nesnese kritiku, vystavuje se podezření že má asi proč, inšalláh.

Hannover, 27. dubna 2019