Osvobození ve skutečnosti oslavujeme jen v západní části republiky. Jinde jen spíše rozpačité připomenutí, navíc někdy determinované politickými názory. Současná realita světa deformuje přespříliš naší hieratickou paměť. Osvobození, od čeho vlastně? Osvobození od zrůdného režimu, který u nás zavedli Němci, kteří jsou dnes příkladem demokracie? Osvobození vojsky státu, který dnes již neexistuje, ale v jehož armádě byli Ukrajinci, Bělorusové, Uzbeci, Tádžikové a mnozí další. A samozřejmě Rusové, tedy ti, kteří jsou dnes považováni za barbary a nositeli zla, stejně tak jako za ně byli považováni před lety Němci?

Ztotožňovat národ s vládnoucím režimem bylo hloupé před osmdesáti lety, jako je to hloupé i dnes. Premiér Fiala si posteskl, že viděl Ruské tanky v ulicích našich měst a že to již zažít nechce. Já viděl ruské tanky v našich ulicích dvakrát a přijímal jsem je ze zcela odlišnými pocity. Nejen já, ale i oni. Vždy se považovali za osvoboditele, poprvé byli vítáni s díky, podruhé jako nenávistní okupanti a svoji nenávist jim lidé také dávali najevo. Co však měli společného chlapci na těch pancířích s režimem, jehož byli součástí?

Zapomínáme fakta, nebo ztrácíme historickou paměť? Když jsem nedávno na sociálních sítích projevil rozpaky nad tím, že v naší Sněmovně je publikován stejně president Eduard Beneš jako „stání president“ Emil Hácha, část diskutujících tvrdila, že to tak je v pořádku, že Hácha se vlastně nedobrovolně ujal úřadu, navíc pod nátlakem a zabránil nejhoršímu. Opravdu? Ale mám dobrou paměť a dobře si vzpomínám na výraz tváří svých rodičů, když slyšeli o tom, že státní president odsoudil atentát na Heydricha, účastnil se jeho pohřbu v Berlíně a osobně popřál Hitlerovi k narozeninám.

Možná, že bychom měli být k těm historickým postavám smířlivější. Nebyli nikdy šedobílé, byla složitá doba a nikdo by si asi nepřál rozhodovat na jejich místě. Možná, že bychom po letech se mohli naučit i odpouštět. Nevím, ale stejně si neumím představit, že by v budově Národního shromáždění Francouzské republiky byl umístěn portrét maršála Petaina nebo v budově norského parlamentu portrét V. Quislinga. Jde o to, zda si chceme pamatovat, jak tomu ve skutečnosti bylo, nebo zda už nám to je tak nějak jedno. Ale žít bez skutečné historické paměti, která může být i odlišná od současného stavu politického uvažování, je pro osud národa velmi nebezpečné. Vážíme-li si však své svobody neměli bychom zapomínat, jak se k ní, kdo choval, i kdo za zachovaní té naší svobody položil svůj život.

Jak tedy slavit dnes? Asi jen památku těch, kteří položili své životy za náš budoucí život, jakkoliv to zní jako fráze. Sovětští vojáci k nám nepřivezli komunismus. Nezapomínejme, že za první republiky komunistická strana byla jednou z nejsilnějších politických stran u nás a, s porovnáním na počet obyvatel, bylo u nás více členů této strany než v SSSR. A s převahou vyhrála tato strana svobodné volby r. 1946. Zapomeňme v této chvíli na Putina nebo i Trampa, zapomeňme odkud k nám osvoboditelé přišli, zda z Texasu, Floridy, nebo třeba ze Sverdlova či Dušambe. Zaslouží si to. Připomínejme si, co by bylo s našimi životy, kdyby oni k nám nepřišli. A zda bychom vůbec nějaké životy měli …

LN 7.5, autor je ombudsman