Jiří Zmožek (*1943) je známý hudební skladatel a nedávno nadiktoval paměti Už mi lásko není 20 let. Je to rozhovor otce a dcery, Markéty Zahradníkové, která se občas ptá docela naivně. Schválně? Snad. Například totiž neví, co znamená zkratka OSA (Ochranný svaz autorský), anebo se do polohy, že neví, přinejmenším staví. Zmožek má co vysvětlovat, ale nepřipadá mi pravděpodobné, že by spisovatelka a inteligentní dáma MZ o dotyčném zdroji rodinných příjmů slyšela teprve během otcovy zpovědi poprvé.

Tím jsem odbyl vady na kráse, protože tu knihu jinak přečtete jediným dechem. Skladatel nemusí být dobrý vypravěč, ale Zmožek vypráví dobře. Aniž ho chci přeceňovat, působí následkem všeho, co zde vybalí, současně jako nepraktický solitér i selfmademan, což je nezvyklá kombinace. Ale stalo se a talent mu byl nadělen ohromný, načež naštěstí našel i lidi, kteří mu pomohli dál; a když přišel rok 1983, přesunul se konečně z Havířova do Prahy.

To byl již autorem řady hitů a zvláště bez Hany Zagorové a Zdeňka Rytíře by možná ostrouhal. Právě Rytíř se jej nicméně „ujal“, vycítil šanci a výtečně otextoval řadu jeho písní. Už jsou nezapomenutelné. Melodie Zvonky štěstí prý Zmožka prostě napadla, jak tvrdí, na tramvajovém ostrůvku před Národním divadlem. Výsledek je jedním za čtyř „hitů století“ a předběhly ho jen šlágry Škoda lásky, Medvídek a Holubí dům. Pod názvem Fang das Licht uspěl tento duet dvanáctileté Dariny Rolincové a Karla Gotta i v německy mluvících zemích.

Po přestěhování se do Prahy se Zmožek potkal v Supraphonu se znalým věcí panem Vinařickým a ten okamžitě postřehl, jak je skladatel nadále dezorientován. Pochopil, že nezná pravidla hry a nutnost vazeb, propletených branží. Vinařickému docházelo, že takto Zmožek narazí do zdi, a tak řekl: „Ke komu vlastně patříte?“

„Jsem… bezpartijní,“ zrozpačitěl Zmožek.

„Počkejte… O politiku tu nejde…“ A Jiří Zmožek, připomínám, uspěl v situaci, kdy populární muziku ovládali fakticky jen dva klany. Štaidlův kolem Gotta a Vágnerův okolo Hany Zagorové. I ta (Zmožek měl štěstí) přišla z Ostravska a postupně nazpívala přes dvacet jeho písniček vč. Biografu láska, Rybičky zlaté, Nešlap-nelámej a Mysu dobrých nadějí.

Dva další podstatné klany okolo Petra Hanniga a Františka Janečka odbývá Zmožek kupodivu jako marginálie, ačkoli onoho roku 1983 už taky měly potenciál. Ale Zmožek do těch skupin nepronikl, zatímco obě předchozí infiltroval aspoň částečně. Právě vztah s Hanou Zagorovou a Zdeňkem Rytířem v mnohém dláždil cestu, takže Jiří nakonec něco složil fakticky pro každého. Má dnes na kontě tisíc skladeb a věřím mu, když líčí moment, ve kterém ho zaujme song, jenž slyší, a je teprve upozorněn, že ho kdysi napsal.

Nakolik byla „fascinující“ jeho pouť „až“ ke Gottovi, si ovšem musíte s přečtením této knížky rozhodnout sami. Sám Jiří Zmožek říká, že jen schůzku s tímto „bohem“ si původně zařizoval po celé týdny. Nešlo to a nešlo. Konečně mohl přijet do Prahy, a to i se svým textařem Vladimírem Čortem. Předložili Slavíkovi jistou píseň (dnes ji zpívá Jakub Smolík) a Gott zjistil, že má mj. zpívat „vzpomínám, jak tam stál ten přítel můj a jak zpíval píseň svou“.

„Jaký přítel?“ zarazil je Karel (v kavárně na Národní). „To nemůžu zpívat.“ Prahou zrovna kolovaly klepy o jeho orientaci, ale uklidnil se, přece, a mistři z Ostravy četli dál, jenže Čort inscenoval svým příběhem i válku.

„Proboha, jaká válka,“ vyhrkl prý Karel. „Copak nechápete, že se mě budou ptát, kdo proti komu bojoval? Že budou hledat jinotaje? Ne, o bitvách nechci zpívat.“

Tu Čort vypěnil, vztekle vstal a uražen vyšel na Národní. Bylo vymalováno. Teprve o dost později oslovil Zmožka Karel Gott sám a kniha nikterak nespekuluje, kdo ho vlastně poslal a zda to náhodou nebyla právě Hana Zagorová.

Po úspěchu duetu Rolincová-Gott, který vznikl v čase, kdy byl Karel prvně odsunut z první pozice ankety Zlatý slavík, a to Slováky), nabídl Štaidl Jiřímu Zmožkovi, ať Gottovi tedy udělá celou desku, anebo její většinu. A pozval skladatele do svého studia a nechal mu „sežrat“, že si skladby neumí aranžovat.

Jiří Zmožek to skutečně nezvládal, ale předností měl dost, naštěstí, a vyplývá to i z příhody dokumentující začátky spolupráce s Věrou Špinarovoui, pro kterou pak napsal hity jako Meteor lásky, Ty jsi můj song a Bílá Jawa 250.

Zpěvačku převelice hlídal její muž a manažer Ivo Pavlík a nebylo snadné k ní proniknou. Když se to Zmožkovi konečně podařilo, hrál u ní své skladby, ale situace se nijak nevymkla tomu, co už znal. Potenciál šlágru interpreti při prvním poslechu často nevycítí. Ani Špinarová nebyla výjimkou a jen řekla: „Přineste to v notách.“

I vzal Zmožek list a skladbu před jejíma očima zapsal. Tu schopnost měl. A teprve to zpěvačce imponovala. Zmožek však vypráví: „Roku 1981 jsme na Bratislavské lyře soutěžili s písničkou Meteor lásky.“ Ačkoli tam Věra zářila a byla druhá, vůbec nepřišla na finálový večer a Jiří ji objevil opilou na hotelu, kde se rozbrečela: „Nechte mě všichni být, já neumím být hvězda.“

On to uměl, komerčně zůstává vysoce úspěšný a jenom bývá, pravda, osočován, že je trochu kýčař. Zažíval to samé už v časech, kdy ještě zoufale čítal kritiky časopisu Melodie, což nedokázal nedělat. Za kýč tam jednou označili i oblíbené jeho dvojhlasy, i zaváha nad nimi, ale jenom na chvíli. Stejně si je zas prosadil. Ostatně i jeho zpěváci je chtěli a typický DVOJHLAS objevíte kupříkladu v písni Marie Rottrové Zřejmě letos nikde nejsou kytky.

Je i v songu Karla Gotta E14, u kterého ale Zmožka poněkud zarazila autorka textu Jiřina Fikejzová. Chladem. Odevzdala slova, ale to, že se píseň posléze začala všude hrát, s ní emocionálně naprosto nehnulo. Jako emotivní člověk toto Jiří Zmožek nechápe, sám byl vždy unesený - a rozlišuje podobně mezi dvěma textaři se jménem Zdeněk.

Pana Borovce, který napsal na Zmožkovu melodii a pro Rottrovou Ten vůz už jel, chápe spíše jako básníka, zatímco Zdeňka Rytíře líčí dceři jako aktivního a komerčně uvažujícího génia, který má dar od Boha a dopředu navíc uvažuje natolik vych-aně, že nechává záměrné chyby v textech pro Gotta, anžto ví, že Karel pokaždé chce o textech debatovat a něco tam po svém vylepšovat a měnit. Nu, a Zdeněk Rytíř mu to umožnil a teprve při debatě prohodil chabá slova za pravá.

Teprve ve dvaačtyřiceti začal Jiří Zmožek i sám zpívat na deskách, což si do té doby netroufal, a proslavil se hitem Už mi lásko není dvacet let (1987). Písničku původně slíbil Pavlu Zedníčkovi, který mu snad už odpustil, že mu ji sebral. Zmožkovi hned nedošla nosnost skladby, i vzpomíná: „Mohu napsat hit, ale nejspíš zapadne, když ho nazpívá herec. Písničku jsem Zedníčkovi lehkovážně slíbil a teprve pak ji zahrál na koncertě. Tak nadšenou reakci jsem nečekal.“

I okamžik zrodu songu prý pamatuje. „V Jungmannově ulici, cestou ze studia do masny. Dostal jsem chuť na rohlík se šunkou, a jak jsem šel, hlavou mi začala znít melodie. Na tom není nic zvláštního, tóny ve mně zněly pořád a nápady přicházely bez varování, jenže tentokrát přišla i slova. Už mi není ani dvacet pět… Dál jsem nevěděl. Text byl nad mé síly. Tak jsem ve studiu odchytil Frantu Řebíčka, který byl nejen skvělý hudební režisér, ale také slušný textař, a to on napsal zbytek slov, která zlidověla.“

Potom Jiří Zmožek přibližuje i své podnikání po převratu (firmu Carmen), podvody jemu blízkých, krach i „nový život“, který začal vést právě před třiceti lety, přesně 25. února 1994. Výrazně se přiklonil k Bohu a dovolte osobní vzpomínku. Jezdil jsem tehdy služebně často do Chebu a právě tam potkal Jiřího Zmožka. Zrovna vycházel z kostela. Jistěže jsem ho okamžitě poznal, a to hlavně dík charakteristickému kníru, ale jaksi se mi nechtělo zprvu věřit, že to je on. Ale byl.

Vypadal stejně jako v televizi, ale působil úplně jinak, přičemž se ta jinakost týkala pokory, ale nebylo to pouze v přidané pokoře.

Kniha Už mi lásko není 20 let je plná fotografií a Jiří Zmožek líčí i dětství, mládí a začátky. Je hodně svůj. Naprosto nemiluje rock a zůstává rozeným až přírodním melodikem. Mj. i autorem hitů To musím zvládnout sám (text Zdeněk Rytíř), Máme si co říct a je toho víc a Smůla bude v tom (zpívá Jitka Zelenková), Co stalo se stalo (Hana Zagorová), Já jsem tvá stálá (Marcela Holanová), Píseň svou mi tenkrát hrál (Věra Špinarová, text Vladimír Čort), Říkej mi táto, To býval ráj a Šel jsem světem.

Posledně zmíněnou skladbu doplnil textem Pavel Kopta a ten text recituje Rudolf Hrušínský.

Jiří Zmožek, Markéta Zahradníková: Už mi lásko není 20 let. V edici Kontrast vydal DOBROVSKÝ. Praha 2024. 288 stran.

Už mi lásko není dvacet let - Markéta Zahradníková, Jiří Zmožek | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví