Když jsem byla malá, bydleli jsme nějaký čas u babičky ve Znojmě. Bylo to krátce po válce, v padesátých letech. Babička měla domek se zahradou – byla to vlastně hospoda – a dva velké psy, vlčáka Reka a novofundlanďana Petra. K oběma přišla zajímavým způsobem.

Tuhle historku znám z vyprávění své maminky a babičky:

Novofoundlanďák Petr

Koncem války procházela Znojmem sovětská armáda. Vojáci měli s sebou psy, kteří jim sloužili na vyhledávání min – posílali je na frontě před sebou, takže na minu narazili oni...

Nevím, jak se stalo, že jednoho z těchto psů, vlčáka Reka, nechali ve Znojmě – nebo jim utekl – a nakonec skončil u babičky, která měla odevždy ráda všechna zvířata. Byl to pes, který si zřejmě už prožil své a taky nebyl nejmladší, a tak býval poněkud nevrlý.

Ale velmi prý miloval jednoho německého zajatce, Rakušana, který tam byl přidělen na práci auplácel Rečka zmrzlinou. Rek nesnášel, když se někde střílelo – to se honem běžel schovat do boudy. Také své bývalé pány moc nemiloval, když nějakého ucítil, hrozně zuřil a babička ho musela uvázat k boudě.

Později, při odsunu Němců ze Znojma, tam po jedné rodině zůstal pes – novofundlanďan Petr. Potuloval se po městě, až jednoho dne našel otevřené okno kuchyně mojí babičky. Bylo nízko nad úrovní chodníku, a tak tam skočil a od té doby byl také její. Nesnášel prý kočky, a když nějakou objevil, zahnal ji na strom a zůstal pod ním sedět, takže nemohla dolů. Ale když si babička pořídila vlastní kotě, ukázala je Petrovi se slovy: „Petře, to je naše kotě, to nesmíš pronásledovat!“ a Petr toto domácí kotě toleroval. Ale cizí kočky honil dál.

Novofoundlanďák Petr

Babička měla obavy, a zřejmě trochu oprávněné, jak se takoví dva velcí psi jako Rek a Petr budou vzájemně snášet. A také prý často docházelo k vážným šarvátkám, kdy nepomáhaly ani kbelíky studené vody, vylité na oba zápasníky. Pak pomohlo jedině, když nad nimi strýc Pavel, který se vrátil domů s anglickou armádou, vystřelil – a už byli oba svorně schovaní v boudě!

Petr také nesnášel rozepře lidí. Stalo se o jakési svatbě, že se dostal do místnosti mezi tančící páry, a v domnění, že se spolu perou, mezi nimi začal dělat pořádek a skákat na ně, aby toho nechali. Taky když jsem jako malá holčička zlobila a maminka mě chtěla vyplatit na zadek, věděla, že musí nejdřív pečlivě zamknout dveře. Otevřít klikou dveře totiž Petr uměl, a kdyby se dostal dovnitř, tak by na ni skočil a povalil ji. Takhle jenom dělal hrozný rámus přede dveřmi.

Od té doby uběhlo víc než půl století, a i na babičku zbyly jen vzpomínky. Na Petra se jasně pamatuji, na Reka jen matně, po něm nezbyla ani fotografie. Babička měla později další psy i jiná zvířata.

Na památku své babičky Anděly Ruizlové ze Znojma napsala Renata Žaludová

Původně vyšlo 4. 5. 2000 na Dumce, odkaz zde.