Tak jsme vyhráli! Kdyby český současný skvělý a domácím publikem bičovaný hokejový tým vypadl už ve čtvrtfinále, tak bychom neprohráli „my“, ale ti naši flákači. Ale vyhráli jsme, a to pod heslem, jež zdobilo šatnu našich zlatých hochů: „Jedna země, jedno srdce“
Však i pan prezident Petr Pavel poděkoval zlatým chlapcům, že na čas sjednotili národ. Přesněji - přes tři miliony televizních diváků, lidi na náměstích 60 měst, nepočítaně odběratelů elektronických komunikací, čtenáře denního tisku, no prostě skoro všechny Čechy. Losna nebo Mažňák? Ne, teď se hrálo za celá Stínadla!
A na stadionech hřmělo povzbudivé: „Češi, Češi!“
Pozitivem bylo i to, že při závěrečném obřadu naši hráči zpívali českou hymnu správně, a ne tak, jak se ji už několik let snaží různí liboví frajeři zmrvit, čímžto znevažují náš ústavní symbol. O.K.
Jenže ono hřmělo i něco jiného: „Kdo neskáče, není Čech!“
Sice jsem občas vyskočil radostí, ale neskáču ani na povel, ani „proti někomu“. To negativní heslo mi totiž velice připomíná jiná negativní hesla, která nesla nenávist. Jako třeba ještě v předprvoválečné sokolské písni, kde se pělo:
„Ten, kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď!“
Máma mi tuto píseň zpívávala na lesy, když jsme chodili od stanice libereckého autobusu „Fučíkova“ k přehradě na jizerskohorské Černé Nise. Poškleboval jsem se tomu (potichu avšak), protože jsem věděl, že „čepel“ jest rodu ženského. Až později mě pravidla poučila, že je nejen „ta čepel“ (vzor píseň), ale i „ten čepel“ (vzor stroj). Nicméně představa odrodilce s nožem v srdci (s puškou v ruce ne) mě poněkud děsila. Protože jsem nevěděl, kdo a jak bude definovat onoho „odrodilce“. Byl jsem na to většinou zvyklý, kamarády jsem v dětství moc neměl. Však taky mě nejdříve ani do Pionýra nevzali. Důvodem bylo, že „jmenovaný se straní kolektivu“. Inu, nikdy jsem „neskákal, jak ostatní pískají“.
No stranil jsem se stranil, i Strany, i kolektivních sportů. Raději jsem měl atletiku, lyžování, plavání, tenis, prostě individuální sporty. Což mi zvostalo. Ne, že bych neměl radost z úspěchu českých sportovních kolektivů, ale jednotlivým mužstvům nefandím. (Když už na to někdy přijde tak těm, které jsou spjaty s mým rodným Libercem.)
Co nenávidím je nenávistné fandění, ke kterému má heslo „Kdo neskáče, není Čech“ nakročeno. Vzpomněl jsme si při jeho křiku na prvomájové průvody, jejichž účastníci (i my, děti školou povinné), křičeli na přihlížející davy „Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku“. Heslo pocházelo možná ještě z republiky takzvaně První. „Protože jsem republikán, znamená, že kázni zvykám,“ zpívávala při těch cestách lesy maminka taky. „Nuž hbitě kupředu a praporečky výš!“
A je tady připomínka na jiné, podruhoválečné heslo, které razil soudruh Gottwald: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“, známější ve variantě „Kdo není s námi, je proti nám!“
Gottwald se mohl inspirovat u soudruha Ježíše, jenž rovněž kázal: „Kdo není se mnou, je proti mně“ (a „kdo se mnou neshromažďuje, rozhazuje.“ Matouš 12:30)
Ovšem Ježíš toho řekl více, třeba když mu apoštol Jan žaloval: „Pane, viděli jsme člověka, který ve tvém jménu vyháněl démony. Snažili jsme se mu v tom zabránit, protože s námi nechodí.“ Ježíš odpověděl: „Jen ho nechte, kdo není proti nám, je s námi.“ Lukáš (9: 49,50). (Svědčí o tom i Marek 9:40) A totéž propagoval prý i Gottwald, ovšem ještě v začátcích košické vlády, když neměl všechna mocenská táhla pod kontrolou.
Ono to povykování „Kdo neskáče není Čech!“ (Hop, hop, hop!) mi totiž generuje logické pokračování: „Kdo neskáče s námi, skáče proti nám!“ Což evidentně ale žádný z dnešních Čechů, nadšených tím, že je Čech (zatím?) nemá v úmyslu křičet. No dobře, taky mě blaží „naše“ veltmajstrovství. Společně s panem prezidentem oceňuji, že jsme ve světovém povědomí zaznamenali jako stát plusové body. I díky zvládnuté organizaci. (Dokonce i metro prodloužilo o hodinu provoz!) Ale jak napsal šéfredaktor tohoto listu pro pondělní Lidové noviny:

»K povykování typu „kdo neskáče není Čech‟se přece jen přimět nenechám.«

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 28. května 2024
PS: A teď jdu sundat tu českou (československou) vlajku, která mi vlaje z bytu už od státního svátku 1. května - jako u jediného obyvatele našeho rondelu i širokého okolí...