Musím se přiznat, že jsem vzal mistrovství světa v hokeji ostřeji na vědomí až v sobotu odpoledne. Byl jsem na Světě knihy, knižním veletrhu na Výstavišti v Praze. Najednou se mezi lidmi začalo probublávat „sedm tři… sedm tři...‟, jako by to byla nějaká magická formule. Úplně nevědomý jsem nebyl. Věděl jsem, že se mistrovství koná, ani to mi nebylo neznámé, že se hraje na české půdě. Bylo mi to ale fuk.

Když jsem tedy slyšel „sedm tři… sedm tři...‟, pomyslel jsem si, tak jsme zase dostali napráskáno a sedm kousků, to je docela dost. Jenže pak se ukázalo, že jsme vyhráli a že se v neděli bude hrát finále se Švýcarskem. Udělalo mi to radost. Zpytuji teď sám sebe, jestli je to dobře nebo špatně.

Fandění národnímu týmu, je to projev vlastenectví? Ptám se proto, že mám k tomu pojmu hodně rozporuplný vztah. Odjakživa jsem se za vlastence považoval. Vnímal jsem vlastenectví jako pocit sounáležitosti s lidmi blízkými jazykem, kulturou, zvyklostmi i společnými zájmy. Zároveň jsem vnímal hranici mezi vlastenectvím a nacionalismem, neřkuli šovinismem. Vlastenectví je pro mě cosi přirozeného, o čem se nežvaní. Jsem Čech, aniž bych na tom měl sebemenší zásluhu a sdílím ten atribut s ostatními Čechy žijícími i již nežijícími. Jakmile se z toho začne dělat zásluha a nebo dokonce přednost a vymezí se češství proti nečešství, začne to být špatné a když Češi začnou ubližovat jiným lidem, protože nejsou Češi, je to hodně špatné, ba hnusné.

V tomto duchu jsem vyrůstal a nelámal si s tím hlavu. Hlavolam pro mě začal před devíti lety. Tenkrát skupina Ztohoven vyvěsila rudé trenýrky nad Hradem. S tím jsem vřele souhlasil, co mi ale bylo proti srsti, že prezidentskou standartu nejen sundali, ale rozstříhali na kousky. Hodně drsně jsem na to tenkrát veřejně reagoval a pak jsem se potkal s šéfem skupiny panem Týcem a povídali si o tom. Ptal jsem se ho, jak to mohli udělat, rozstříhat symbol hlavy státu. Odpověděl v tom smyslu, že mu takový symbol vůbec nic neříká. Leží mi to od té doby v hlavě. Mě na té vlajce, nejen prezidentské, ale jakékoli národní, záleží. Tím víc záleží v dnešní době, kdy se do české vlajky doslova balí lidi, kteří se prohlašují za vlastence a takto zamotáni vycházejí vstříc mocnosti, která nás čtyřicet let okupovala a má nás na seznamu nepřátelských států. To mi hlava nebere a když to vidím, jsou chvíle, kdy se mi při pohledu na českou vlajku otevírá kudla v kapse.

Zpátky k hokeji. Fakt mi byl ten šampionát jedno. Ale co je to platné – možná je v tom kus nacionalismu, přiznám se bez mučení, úspěch našich mě těší, přestože na něm nemám ani špetku zásluhy. I kdyby měli večer prohrát, budu se těšit z druhého místa. Ale k povykování typu „kdo neskáče není Čech‟ se přece jen přimět nenechám. Takový vliv na mě magie úspěchu přece jen nemá.

Psáno pro Lidové noviny, Poslední slovo 27.5.24