24.6.2024 | Svátek má Jan


ZÁBAVA: Za(u)jatý televizí

29.5.2024

Přiznávám, že jsem byl vždycky zaujatý televizí. Až moc. Začalo to okolo roku 1970, kdy mi bylo šest. Matka si všimla zajímavého jevu. Lhal jsem spolužačce z první třídy Petře: „Jo, já to taky viděl.“ A když si Petru odvedli domů, povídá maminka: „Co jsi viděl? Televizi přece nemáme.“

Takže ji koupili, abych přestal kecat nesmysly. V naší rodině se to aspoň tak traduje. Do šesti let jsem byl, upozorňuji, zcela svobodný ptáček a neviděl takřka žádné animáky, snad s výjimkou strašidlácké Sněhurky v biografu, na tu se prostě muselo jít. Naslouchal jsem výhradně předčítanému a vyprávěnému SVĚTU a ani v nejmenším si nestěžuji: bylo to překrásné. Ten poklid. Denně překračuji starý práh, na kterém jsem se naučil v pěti letech číst, a ty momenty si vážně pamatuju! Má první kniha se jmenuje Spejblova trampská chata, má velikanánská písmena a legrační věty. Každou tu větu jsem mámě - v pěti letech – přečet´ a současně se strašně smál. Na celé kolo. Teprve za nekonečný rok vpadla do téže kuchyně televize. Cvak: uviděl jsem na černobílé obrazovce horolezce. To si taky pamatuji. Zřejmě lezli v Prachovských skalách. Pořád cítím jejich závrať, když na to vzpomenu: to nepřeháním.

Namítáte-li, že „tam“ tenkrát vysílali hlavně monoskop, máte recht. Nicméně táta lovil a ulovil - na Plzeňsku - i kanály ARD a ZDF, což byli naši němečtí nepřátelé za železnou oponou, a ti vesele vysílali Tarzany, westerny, draculoviny a kreslené trpaslíky (ty mezi reklamami); úplně mě to dostalo. Nezapomenu nikdy na jeden kreslený film, který se mi dodnes bohužel nepodařilo identifikovat. Byl o lupičích na Divokém západě, kteří úvodem vpadnou do domečku a rozstřílejí spoustu hrníčků. Přitom je bouřka a následuje putování krajinou… Úplně mě to pohlcovalo. Seděl jsem u televize jako přivázaný andělíček a bylo přitom krásné odpoledne, když začal otec řvát, že ho neposlouchám a mám „bejt venku“. Vynadal celé rodině; takže jsem najednou stál na zahradě a spolu s ním sázel Princeznu. Je typické, jak rychle se dítě z podobného šoku otřepe. Já tedy ano. Sice jsem si nepamatoval, že by mě otec ke spolupráci na zasazení jablůňky opakovaně vybízel, jak zpětně tvrdil, ale lítost nad tím, že se „nikdy“ nedovím, jak film dopadl, byla překlenuta po tatínkově smírné otázce: „Tak copak tam tak zajímavého dávali?“ A já mu film nadšeně vyprávěl. U té díry. Tehdy jsem si ještě děj pamatoval, i když konec mi chybí.

Tatínek byl celkem rozumného názoru, že to s televizí nemáme doma přehánět, anžto jsme kulturní. Ne že by ji přímo zakazoval, ale mám pocit, že maminka tím trpěla. Naštěstí na „všech dvou“ (Šimek a Grossmann) československých programech skutečně s výjimkou večerníčků nic moc zajímavého nebylo. Mohl bych takto vyprávět dál, ale věc zkrátím. Vývoj jsem sledoval po celou normalizaci a trhnutí oponou jsem zažil i dalších pětatřicet let a neumím si představit, co by to se mnou jako s dítětem udělalo, kdyby tenkrát také bylo tolik programů. Otupěl bych vůčí vší té „kráse“? Nevím. Ale jsem si celkem jist, že bych byl dnes někým jiným.

Zkušenost dnešních dětí si zkouším pouze představovat a obávám se, že marně. Navíc… Filmy a vše další samozřejmě dnes lidé mohou sledovat i mimo televizi. O tom ale nechci psát. Fascinuje mě prastará zkušenost, kdy přišel do domu jednou týdně televizní program a já ho studoval. Bylo mi deset a psal se rok 1974. Babička milovala rozhlas, tak jsme odebírali časopis Rozhlas. Pouze na jedné z posledních stran byl „konkurenční“ televizní program, i študoval jsem ho tam. Bylo to jen sedm sloupečků od pondělí do neděle a měl jsem ořezanou tužku, jejíž špičkou jsem nad lánem možností pohyboval. Jasně si pamatuji, že jsem v celém týdnu pokaždé zatrhl jen několik pořadů. Ostatní pro mě znamenaly NUDU. Někdy jsem se pak na ty pořady skutečně díval a většinou neměl čas a někde lítal s kamarády. Zapomněl na to! Představuji sil, že studuji s tou samou tužkou dnešní programy.

V Týdeníku Televize věnují jenom jedinému dni OSM stran a referují o programu 86 kanálů. Naštěstí mě zajímají taky jiné věci než televize a mám povinnosti, že, nicméně kus toho prvního okouzlení ve mně zůstává a celkem vzato jsem stále lovná ryba, která se dá leckterou vysílanou pitominou odchytit. Do snů. A tak si dávám na televizi pozor.

Cíleně se jí vyhýbám, ale ohromují mě lidé, kteří mi i dneska povýšeně sdělují: „Já ten krám ani doma nemám. Vždyť tam nic nedávají.“ Ale dávají! A mně to připadá až zdrcující, kolik toho dávají. Mám štěstí, že mě veliká část pořadů poměrně nudí, nicméně vždycky něco zůstane, takže bych se samozřejmě vydržel dívat celý den. Celý! Jak je to možné, taky chápu. Když jsem byl malý, ještě bylo vyrobeno méně pořadů a filmů a navíc se v téhle zemi některé cizí vysílat nesměly. Teď je povoleno všecko a každý rok i jen filmů o dost přibude. Sice chodívám do kina, ale umírněně, takže se ty filmy jaksi někde hromadí mimo mou hlavu a některé pak vídám v televizi a říkám si: „O tolik jsi nepřišel.“ To ne. Ale stejně se musíte kouknout aspoň na kousek toho pořadu či filmu, abyste ho mohli hodit do koše.

Předvedu teď jen úsek toho „utrpení“ na normálním nedělním programu. Člověk musí dělat něco rozumného mimo TV, vím, ale někdy přesto časopis Týdeník Televize otevřu a čtu a zase si zatrhávám a nepropadám sice zoufalství, ale neumím se zbavit pocitu, že mi něco uniká. Někdo by řekl, že mi uniká spíš - zrovna probíhající - debata na naší radnici a jiní mluví o turistice a práci. To všechno je pravda. Ale je tu televize a já si neumím lhát a říkat: „To je pod tvou úroveň.“

Například hned ráno v 8. 40 dávají na PRIMA MAX film Falešná kočička (1937). Nikdy jsem to neviděl a chtěl bych to znát. Já ten příběh přitom četl, to není těžké si najít. Bohatý (Oldřich Nový) slíbí, že se ožení se žebračkou, a bohatá (Věra Ferbasová) se tedy za žebračku převleče. Ale je rozdíl mezi situací, kdy si obsah filmu představujete, a (zdlouhavým) hereckého umu. Aspoň jednou do smrti bych to chtěl vidět!

A hned potom dávají Utopence na útěku. Že vám to nic neříká? Já to považuji za možná nejlepší komedii Leslie Nielsena. V základu paroduje skvělý film Uprchlík s Harrisonem Fordem, natočený podle legendárního televizního seriálu. Tuhle jsem Nielsena viděl i v sérii Columbo, kde má vážnou roli právníka, a nemohl jsem se udržet smíchy, když tam konverzoval s Peterem Falkem, a skutečně jsem si představoval, že spolu pak - už mimo natáčení - asi zašli na pivo. Vypadali na to. Podobně bohužel dumám při hraných filmech takřka pořád, anebo si důležitě říkám: „Vystihl Richard Downey junior toho Sherlocka Holmese? A proč ho tedy nehrál ještě ve třetím filmu?“

Možná si myslíte, že tyhle spektákly od pana Ritchieho (bývalý manžel Madonny, mimochodem) jsou až příliš akční - na Holmese, ale já je mám za geniální; a kdyby hrál Sherlocka Chaplin, dělal by to zrovna takhle!

Ještě pořád jsem ale neodtrhl oko ze stránek televizního programu, ačkoli už jsem v čase 12. 50 a pomyslně jsem zabil dopoledne. Co dávají dál? Počkat! Už v 11.35 začala na TV Seznam komedie Vrchní, prchni, tak na tu bych se s někým zase rád podíval. Nemám to však i na DVD? Mám. A co Nova Cinema? Ve 12. 45 Spielbergův film Ready Player One: pro mě vzácná výjimka, protože jsem to viděl několikrát a zatím stačilo!

Ale skvělá věc a hned pak: Divoká řeka (1994) s Meryl Streep. Viděl jsem to vůbec tenkrát? Asi. Ale nevím z toho takřka nic a rád bych se tedy mrkl podruhé; a pokud to udělám, jsem v čase 17. 45 a prošvihnu pouze první díl Dietlovy Nemocnice, kterou Česká televize opět začíná dávat! Hm, ale film Prázdniny pro psa (1980) s Tomem Holým a Jirkou Hrzánem už si taky nepamatuji; zrovna ho dává Nova. Po něm následují rovnou dva díly Arabely a uvědomuji si, že jsem ty porevoluční nikdy neviděl. Rumburaka hraje Lábus. Ujišťován jsem sice, že představují bídu, ale já bych to kupodivu rád viděl. Do smrti aspoň jednou.

Proč? To nevím. Ale asi „k dennímu pořádku“.

Znovu studuji stránky s programem a jsem hrozně rád, že většinu těch věcí vidět nechci; ale stejně se vždycky aspoň jedna na jednom z programů zašťaví a řekne: „Pojď do mého světa.“

Jiřina Bohdalová, aniž bych se s ní chtěl srovnávat, kdysi podobně vysvětlovala, proč kupuje snad veškeré časopisy. „Jsou sice z větší části o ničem, ale támhle v tom je tohle a v druhém zase aspoň tohle, co nikde jinde. A tak musím.“

Bondovka Povolení zabíjet je v 17. 10 na Primě Max a mé oko se přesouvá na 20. 00, protože na seriál Columbo, který vždycky končí ve 20. 15 na Prima Krimi, se jednoduše dívat už nechci. Ale láká. A co dávají od osmi? Na Druhém je Přestřelka v Dodge City (1959) alias western o potyčce, která byla zfilmována x-krát. X-krát, ale právě proto by měl člověk znát víc variant. Ne? Hned po Přestřelce je Sugerlandský expres, režírováný Spielbergem. Ale ano, viděl jsem to několikrát a pokaždé s někým jiným; nicméně vás to vždycky vtáhne. Navíc… Na Druhém chybí reklamy. Ty jinde deklasují filmové umění. Znovu nahlížím do programu a koukám, že dávají i Ducha, což je sice známý kýč, ale prostě si ho už také nepamatuji a to mě deptá. A od deseti je Smrtihlav - o Heydrichovi. To si nechám ujít? A Prima Cool vysílá již od osmi film Statečné srdce s Melem Gibsonem a zde jsem šokován MAZLIVOU upoutávkou, která využívá song Janka Ledeckého i to, že Gibson je „hezoun“.

Nejde mi to úplně do hlavy. Vlastní film přece líčí historickou událost, která byla děsivou, nechutnou tragédií. Ale tak to ve světě televizí chodí a jste-li jeho zajatcem, dobře vám tak!