Bádá se o štěstí, jeho příčinách a obtížích jak u jedinců, tak u národů. Značná je snaha rozlišovat motivy subjektivní od objektivních. Zopakujme si: V době antiky to Řekové proplétali se štěstím, příznivým osudem, šťastnou náhodou, což ale mělo tu nevýhodu, že ledacos se mohlo najednou zvrtnout, a tak ublížit i tomu největšímu šťastlivci. Proto bylo důležité nebažit po kýžené metě za každou cenu, ale žít mravně, čestně. Aristoteles ztotožňoval štěstí se ctností. Římský orátor a jurista Cicero šel do extrému s tvrzením, že ctnostný člověk může být považován za šťastlivce, i když bude na skřipci mučen.

Důraz na ctnosti jako nepominutelném předpokladu dosažitelného štěstí začal časem chřadnout. Historické postavy, hříšníci jako Casanova či de Sade, to dohnali až k pochybám a odmítnutí smyslu jakékoliv ctnosti. V naší moderní době koncept štěstí už byl natolik zdemokratizován, že větší váhy ve všeobecném povědomí získal stav, v němž se cítit dobře, než příliš usilovat stát se dobrým člověkem.

Mám tu před sebou několik knih: Darrin McMahon, The Pursuit of Happiness, Richard Schoch, The Secret of Happiness, Nicholas White, A Brief History of Happiness, Jonathan Haidt, The Happiness Hypothesis. Rozkvétá nám speciální obor - new science of happiness -, legitimní studijní disciplína vědátorů filozofů, sociologů, psychologů, ekonomů. V roce 2002 získal Nobelovu cenu v oboru ekonomie psycholog Daniel Kahneman z univerzity v Princetonu, též za zásluhy v bádání o lidské motivaci, zatímco Davidu Blanchflowerovi z prestižní Dartmouth College ve státě New Hampshire, důkladně ponořenému do těchto studií štěstí, též s ambicemi vykalkulovat peněžní hodnotu sexu, se dostalo povýšení do vysoké funkce v Bank of England.

Richard Layard, na lorda povýšený ekonom a profesor na London School of Economics, ve své přednášce (Lionel Robbins Memorial Lecture, 3.3.2003) řekl: "Lidé v západních zemích za posledních třicet let značně zbohatli, jejich pracovní doba je podstatně kratší, mají delší prázdniny, víc cestují, žijí déle a zdravěji. Ale nejsou šťastnější."

Mám potíže ztotožnit se s názorem, že subjektivní pocity satisfakce se mezi kulturami zas tak moc neliší. Přece existují přesvědčivé studie o kontrastu mentality například původních obyvatel severoamerického kontinentu, kde některý kmen v jihozápadním konci země vůbec neoceňuje snahu jedince vyniknout, kdežto na severu u některých domorodců hraje primární roli.

Naopak nelze nesouhlasit s tvrzením jiných badatelů, zdůrazňujících, že vylepšení materiálních podmínek, životního stylu jednotlivce, utrpí zjištěním, že téhož pokroku dosáhli mnozí jiní v okolí, a tak ho připravili o pocit unikátnosti, ztrátu příležitosti, čím se blyštit. K ilustraci poslouží česká polistopadová zkušenost: poté, co padla klec a dřívější poddaní mohou do světa, což lze ještě někoho ohromit a k závisti přivézt zprávu o dovolené strávené "na Kanárech"?

V této souvislosti se zmíním o knize uprchlého sovětského špiona, který pod jménem Viktor Suvorov napsal memoáry s titulem Inside the Aquarium, vydané nakladatelstvím Macmillan v roce 1986. Na straně 161 píše o návratu zrádců do smrtící mateřské náruče: "Všichni ti, co to udělali, jsou nešťastní. To není jen propaganda. Šedesát procent těch, co zběhnou od GRU a KGB, se nakonec přece jen vrátí a přiznají svou vinu. My je popravíme. Tohle oni vědí a přece se vrátí. A ti, co se z vlastní vůle do Sovětského svazu nevrátí, skončí sebevraždou, upijí se k smrti. ... Proč?"

"Protože zradili svou socialistickou vlast. Mají špatné svědomí. Ztratili všechny své přátele, rodinu, řeč..."

"To není to nejdůležitější, Viktore Andrejeviči. Jsou ještě vážnější důvody. Zde v Sovětském svazu jsi jeden z nás, příslušník vládnoucí tídy. Každý z nás, i ten nejméně důležitý důstojník GRU, je superman v porovnání se zbytkem společnosti. Dokud jsi součástí našeho systému, tak ti patří obrovská privilegia.... Někteří z nás přeběhnou na Západ v naději, že budou mít nádherný automobil, sídlo s bazénem a plno peněz. A Západ skutečně dobře platí. Ale až pak zrádce dostane mercedesa a bude mít svůj plavecký bazén, tak najednou si uvědomí, že totéž mají lidé všude kolem dokola. Najednou pocítil, že je mravencem v houfu stejně bohatých mravenců."

Tento ůryvek cituji v knížce "Šťastně navrácený běženec", která kdysi vyšla u Škvoreckých v Torontu (a pak i v Praze v nakladatelství Primus). Ta má hlavní postava - emigrant s nezřetelnou motivací svého úprku - medituje: "Svatá pravda, hodnoty jsou přece relativní. Tady si mě nevšimne ani noha. Mít v Praze americký bourák, děvčata budou dychtivě hopkat do mé postele. A tady? Mezi slepými je jednooký králem, ale čímpak je, když se octne mezi dvouokými? Příslušník elity aby si na ztrátu statusu prabídně zvykal. Změna ho dusí, tak se vrátí s nadějí, že přece snad udělají výjimku a kajícníka nezpopelní."

Něco jiného: O Češích se přece traduje, jaká že jsou závistivá pakáž, co na otázku o svém největším přání odpoví požadavkem, aby sousedovi chcípla koza. Jenže výzkumníci zjišťují, že lidi kdekoliv potěší nejen jejich lepšící se životní podmínky, ale i pocit, že jsou na tom lépe, než jak se žije někde v okolí. Již citovaný lord Layard udělal experiment se studenty v USA a pak referoval: "Dali přednost být chudší, za podmínky, že na tom ale budou lépe, než jiní lidé. Taková byla naše standardní zjištění." (Financial Times, 1.5.2006: 9).

Není mi známo, kolik bádání se uskutečnilo mezi islamisty, o jejich tužbách, ambicích, zda zdrojem jejich největšího štěstí je likvidace co největšího počtu nevěřících psů a pak blaženě odspěchat k Alláhovi a do náruče sedmdesáti dvou očekávajících pannen k opakovanému použití.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ