Svět má nové politické hvězdy a nepocházejí ani ze Spojených států, ani z Ruska. Čtyřiapadesátiletý Shashi Tharoor je ministrem zahraničí v Indii a devětapadesátiletý Yang Jiechi je čínský ministr zahraničí. Oba jsou představitelé zemí, jejichž počet obyvatelstva překračuje jednu miliardu a dohromady v těchto dvou státech žije bezmála čtyřicet procent obyvatelstva planety.

Navíc oba tito politici reprezentují jediné dva velké státy na světě, které v minulých krizových letech dosahovaly výrazný hospodářský růst. Díky tomu získaly větší sebedůvěru, která se občas – jak píší zahraniční analytici –pohybuje až na hranici arogance.

Obě zmíněné velmoci, tedy Čína i Indie, tvrdí, že politické i hospodářské koncepty Spojených států a Evropy patří do odpadkového koše a že je třeba jít vlastní a nezávislou cestou, která může – pokud je to pro ně výhodné – být chvílemi s naší civilizací společná, ale někdy naprosto jiná. Ze všech jejich slov je cítit, že jsou přesvědčeni o tom, že právě těmto dvěma zemím patří budoucnost a že to jsou právě tyto země, které budou v budoucnu vládnout světu.

Oba politici, tedy jak Tharoor, tak Jiechi, vystudovali elitní školy na Západě, Tharoor ve Spojených státech absoolvoval práva a Jiechi ve Velké Brinánii studoval ekonomii. Tharoor byl zástupcem Kofi Annana v OSN a Jiechi byl čínským velvyslancem ve Washingtonu.

Tharoor rád cituje britského historika Thompsona, který řekl, že Indie je nejdůležitější země pro budoucnost světa, a zároveň je přesvědčen o tom, že síla jeho země spočívá hlavně ve schopnosti rychle absorbovat cizí vlivy, ale zároveň je modifikovat pomocí indické alchymie. V Číně vidí tento politik někdy partnera, ale jindy zase konkurenci.

Zatímco o indickém politikovi Tharoorovi se lze dočíst ledacos na internetu, jako například, že pochází z bohaté a vzdělané rodiny (jeho otec byl ředitelem nakladatelství a uznávaný historik), o jeho čínskému protějšku se nelze dovědět nikde nic. Mládí či rodinné prostředí čínských politiků bývá až na výjimky zcela utajené. Jediné zprávy o něm jsou z doby, kdy byl ve Spojených státech. Diplomaté o něm říkají, že snadno navazoval přátelství a prezident George Bush starší mu dal prý přezdívku Tygr, protože prý nikdy nevystrkoval na veřejnosti drápy. Tak se chová dodnes. I když se zúčastnil v únoru bezpečnostní konference v Mnichově, Spojeným státům tam nepřipomněl ani jeden spor a tvářil se, jako kdyby jejich vztahy byly co nejlepší.

Západ byl dlouhá léta přesvědčený o tom, že tržní hospodářství musí nutně i v Číně časem změnit politiku, která se bude liberalizovat. Poslední události ale ukazují, jak napsal třeba Erich Follath, že s touto ideou se budeme muset rozloučit či spíše že jsme to měli učinit již dávno. Čínský recept je jiný: zvýšit životní standard, ale zároveň pokračovat v represivní politice. Vzpomínat na Konfucia a spojit ho s nacionalismem. V důsledku to znamená důraz na výchovnou diktaturu, špatné časy pro demokraty a pro ty oblasti, které by chtěly autonomii. S hospodářskými úspěchy se čínská arogance ve všech směrech zvětšuje.

Podle posledních prognóz čínský hrubý domácí produkt již v nejbližší době bude větší než Spojených států a Evropské unie a v roce 2040 bude Čína zodpovědná za čtyřicet procent veškeré produkce na světě, zatímco Spojené státy budou produkovat jen čtrnáct procent, tedy čtvrtinu dnešní produkce, Evropská unie pouhých pět procent. Hospodářství Indie se má během jedné generace podílet na světové produkci dvanácti procenty a to je taky ten důvod, proč se začíná hovořit o nové supervelmoci, které se říká Chindia.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel