Tento článek začínám psát 19. prosince 2012. Je to tuším zítra nebo pozítří, co má nastat konec světa (pokolikáté už?), ale píšu v klidu – vím, že si článek přečtete až "po konci světa", nicméně nemyslím si, že by tím ztratil na aktuálnosti.

Čas od času nastane nějaká skutečná katastrofa – něco, co zahýbe světem, ať už je to útok na newyorská dvojčata (dílo člověka) nebo tsunami (dílo přírody). Skutečně významné události ale často proběhnou bez povšimnutí. Jsem si jist, že kupříkladu Kolumbův návrat z první plavby do Ameriky vyvolal vzrušení maximálně u několika stovek lidí; naprostá většina Evropanů ten den nic mimořádného nezaregistrovala. Totéž asi platí o dni, kdy byl vynalezen penicilín.

Ohlašovaný konec světa mě ani trochu nevzrušoval, ale kladu si otázku, zda rok 2012 skutečně nebyl rokem určitého zlomu, a pokud ano, jakého. Zkusím tedy trochu bilancovat. Začnu u nás doma.

V roce 2012 zavřeli nebývalé množství lidí za korupci. Policie začala jednat, ale především začali jednat státní zástupci. Tytam jsou časy, kdy se vesele tunelovalo bez jakýchkoli obav. Naprostá většina zlodějů je sice stále ještě na svobodě, ale určitě už nejsou tak bohorovní, jak mohli být ještě před rokem. Jednou možná naši potomci ocení, že to bylo právě za Nečasova premiérování, kdy tento zlom nastal. My asi zůstaneme k současné vládě vysoce kritičtí.

Ekonomická stagnace či mírný pokles trvá vlastně již čtvrtým rokem. Typický nejen pro naši zemi, ale snad pro celou Evropu je jakýsi všeprostupující nedostatek pozitivních očekávání. Ne že by se nám dařilo nějak mimořádně špatně, ale naprostá většina lidí cítí, že nás nečekají žádné světlé zítřky. V několika minulých generacích se lidé tak nepříjemně spálili, že každý, kdo by nějaké světlé zítřky sliboval, by zřejmě byl okamžitě vypískán.

Přesto je ale touha po změně veliká. Projevem této touhy je pan Karel Janeček se svými "pozitivními" aktivitami. Mnozí se mu smějí, málokdo by si na něj vsadil, pan senátor Křeček o jeho hnutí mluví jako o novém náboženství. Do jisté míry právem; ale pokud tomu tak je, tak je toto nové náboženství dle mého názoru prakticky neškodné – na rozdíl od mnoha jiných nových náboženství. Já bych si sice na tuto aktivitu nevsadil, nicméně kdyby pan Janeček ve svých snahách opravdu uspěl, byl bych překvapen pozitivně. Přeji mu vše dobré.

A teď z jiného soudku: V roce 2012 se přinejmenším v Praze hodně rozšířily čtečky. Tento "pokrok" jde ruku v ruce s pomalým, ale jistým úpadkem novin. Čtečka je jistě užitečná věc a člověk si v ní může přečíst i noviny a časopisy, nicméně ať už v papírové či elektronické podobě čte noviny a časopisy stále méně lidí. Stále méně lidí má zájem o relevantní informace a stále méně lidí dokáže odlišit informaci relevantní od informace nerelevantní. Stále více lidí se stále více sytí tím, co bloudí po sociálních sítích. A to jsou vesměs blbiny. Pokud obsahují nějakou informaci, jsou to informace mnohdy nepřesné a často záměrně zkreslené. Zpravidla není možno dohledat jejich původ. Často jsou to články obviňující hlavní média – třeba z toho, že nám zamlčela, co se stalo na Islandu, abych uvedl jako příklad jedno takové obvinění. Na Islandu si skutečně nadělili novou ústavu. Většině čtenářů onoho nadšeného článku o Islandu ale nedošlo, že počet obyvatel Islandu je menší než počet obyvatel Brna a nadto jde o obyvatelstvo naprosto homogenní. Ano, v takových počtech a v takovém prostředí lze do jisté míry praktikovat přímou demokracii. Článek rovněž sliboval, jak bude zatočeno s provinilými politiky. Nu, pravda je, že souzen byl jen jeden, a sice předseda vlády, jenže nebyl odsouzen, spíše jen napomenut. To ovšem vím z oněch kritizovaných médií, nikoli z onoho bludného článku o Islandu. (Upozorňuji čtenáře, že onen článek o Islandu jsem vybral jen jako náhodný příklad, ne proto, že bych islandským událostem přikládal nějakou zvláštní závažnost.)

Opusťme ale Island i Českou republiku. Větší zlomy než u nás nastaly v tomto roce v Evropské unii. Je evidentní, že bruselské elity chtějí dosáhnout evropské federace stůj co stůj, a v roce 2012 o tom začaly otevřeně mluvit. A je evidentní, že k federaci by se (za současných okolností) nemohlo dospět demokratickou cestou; proto se volí osvědčená salámová metoda a obyvatelé evropských států budou postaveni před hotovou věc. Podotýkám, že za určitých okolností bych evropskou federaci považoval za přijatelné, ba dokonce správné řešení, nicméně jak ideologie, která je v pozadí současných snah, tak zvolená cesta nemají nic společného se skutečnou demokracií, pouze využívají pláštíku určitých demokratických procedur pro naplnění svých zcela nedemokratických cílů.

Jsou však určité skutečnosti, které mi brání pustit se do "nadšeného boje" proti Evropské unii. Zmíním dvě hlavní. První je neradostný stav našeho vlastního státu. Nakládání s evropskými dotacemi, které zřejmě byly nestoudně rozkrádány našimi elitami, a chabý výkon našeho soudnictví, tedy nevymahatelnost práva, nutí rozumného člověka k zamyšlení, zda by přece jenom nebylo lepší, kdyby nám vládli byrokrati z Bruselu, než když si "vládneme" my sami. Pro mě tedy otázka zní, které ze dvou zel je menší. Momentálně se kloním k tomu, že ideologické zásahy Evropské unie do našeho způsobu života jsou nebezpečnější než špatný stav našeho soudnictví.

Druhý faktor, který mě brzdí v protievropských postojích, je strach z Ruska. Jsem si jist, že ruské tajné služby jsou u nás velmi silně aktivní, a Rusko samo pokládám za zemi, v níž nevládne klasická mafie, ale v mafii se proměnila přímo státní správa. Rusko je země, která se do patnácti let pokusí vyvolat konflikt a ovládnout své bývalé satelity, nebo se vnitřně zhroutí (nejhorší variantou by mohlo být, že by nastalo obojí). Jakékoli bagatelizování ruské hrozby vidím jako nesmírnou naivitu (u neinformovaných), případně zlovolnost (ano, i u Václava Klause a Miloše Zemana).

Přenesme se za oceán. Skutečnost, že Barrack Obama se stal prezidentem Spojených států i v druhém volebním období, by sama o sobě nemusela znamenat mnoho. Ve skutečnosti došlo dle mého názoru letos ve Spojených státech ke zlomu, který se dlouho připravoval. Republikánská strana definitivně ztratila možnost vyhrát prezidentské volby. (Ani nevíte, jak rád bych se ve svém úsudku mýlil.) Tradiční Amerika v podstatě končí. V posledních letech šel vývoj tou cestou, že Republikánská strana se stala hájemstvím bílých Američanů, kdežto demokraty začaly volit prakticky všechny menšiny – Asiaté, Hispánci, Afroameričané. A ti mají zřejmě již i demografickou většinu. Toto rozdělení sice má svou logiku, ale je krajně nešťastné. Republikáni zoufale potřebují oslovit i jiné vrstvy, ale skutečnost, že Demokratická strana se stává reprezentantkou zájmů nejrůznějších menšin, pro ni není žádnou výhrou. Spojené státy budou i nadále slábnout jako velmoc, zaváděním sociálního státu se budou přibližovat Evropě a budou tedy slábnout i ekonomicky. Obávám se, že se blíží čas, kdy již nebude možno na Spojené státy spoléhat jako na pevný pilíř euroatlantické civilizace.

Arabský svět je přímou hrozbou pouze pro Izrael, nikoli pro Evropu či Spojené státy. Největší hrozbou je ovšem sám pro sebe. Dnes je již jasné, co bylo pravděpodobné od samotného počátku: v Egyptě (možná relativně demokraticky) zvítězí režim, který nebude respektovat vlastní menšiny. Nadto se zdá, že president Mursí nijak neřeší katastrofální ekonomickou situaci země. Zatímco u nás jsou lidé téměř posedlí ekonomikou, zdá se, že relevantní politické síly v Egyptě nechává celkem klidnými výpadek příjmů z turistického ruchu.

Ne, konec světa nenastává. Respektive nenastává v podobě rychlých katastrof. Zlomy k horšímu ale nastaly. Nebyla by také nějaká pozitivní zpráva?

Možná někde klíčí něco nového a pozitivního. V Íránu prý prudce přibývá tajných křesťanů – přes pronásledování, či snad právě díky němu. Růst křesťanstva se patrně nezastavil ani v Číně. I u nás jsou dnes lidé vůči Bohu mnohem otevřenější než před pěti lety. A na pozadí temnoty bude stále patrnější šlechetnost, odvaha a pravdivost. Rostoucí temnota pro nás nemusí být důvodem k zoufalství a beznaději. Je to konec konců jen do času. Letos v prosinci to nebude, ale jednou konec světa určitě přijde.

A pak nás teprve čeká to nejlepší. … Tedy ty, kteří o to stojí.