Současná vlna kácení soch na obou stranách Atlantiku mě uvádí v úžas. Pokud jsem si včera myslel, že náš svět je v mnoha ohledech zvrácený, nyní si to myslím dvojnásob.

Některým jevům, které se dějí kolem nás, nerozumím – a vlastně ani rozumět nechci.

Nemohu psát o všem, tak jen namátkou. Generála a pozdějšího US prezidenta Granta jsem měl podvědomě v úctě. Nikdy by mě nenapadlo, že jeho socha půjde k zemi. Mýlil jsem se.

Mám zvláštní vztah k zahraničním hymnám, hluboce si vážím té americké. Jsem si jist, že být autorem národní hymny, hudby i textu je jedna z nejvyšších poct, jaké se člověku (patřičně nadanému) za jeho života může dostat.

Tak jako se dvojice F. X. Gruber a Joseph Mohr stala nesmrtelnou kvůli tomu, že dala křesťanskému světu jedinečný dar, píseň Tichá noc, stali se nesmrtelnými i tvůrci písně Kde domov můj - František Škroup a J. K. Tyl.

V USA patří tato pocta autorům hymny The Star-Spangled Banner – John S. Smith (hudba), Francis S. Key (slova). Zatímco Smith byl Angličan a současného běsnění bude nejpíš ušetřen (pokud někdo i na něj nevyšťourá nějaký historický hřích), Key hněvu zuřivého davu neunikl. Že napsal slova k hymně, je sice hezké, leč vlastnil otroky (jen připomenu, že se narodil v roce 1779).

A tak i jeho sochu potkal osud mnoho jiných. V pátek 19. června, v den svátku Juneteenth (vzpomínka na osvobození otroků), se v sanfranciském Golden Gate parku shromáždilo několik desítek lidí a vzalo historii do svých rukou. Tedy nejen historii, ale i lana – a Francis Scott Key se poroučel k zemi.

Co k tomu říci? Jedna věc je, pakliže socha (sloup, památník) je sama o sobě symbolem útlaku, a druhá věc, když na ni takový útlak účelově projektujeme. Francis S. Key neměl v parku nedaleko světoznámého mostu sochu proto, že vlastnil otroky, ale jako poctu z důvodu autorství slov k hymně (i to má svoji pozoruhodnou historii). Pokud bychom chtěli tímto způsobem kádrovat každou osobnost, která má ve svobodném světě svoji sochu, kde bychom skončili?

Tou nejobludnější ilustrací zvráceností je zbourání sochy unionistického generála a pozdějšího prezidenta Granta v USA a vztyčení sochy Lenina v Německu.

Neméně pozoruhodná aktivita tohoto typu probíhá v současné době ve městě Saint Louis v americké státě Missouri. Město je totiž pojmenováno po francouzském králi Ludvíku IX., kterého katolická cíkev prohlásila za svatého, přestože patřil k předním středověkým antisemitským panovníkům. Nechal spálit na deset tisíc rukopisů Tóry a dalších hebrejských textů (roku 1243), Židé museli nosit potupné označení, postavením bankovnictví mimo zákon způsobil jejich vyhnání, čímž se dostal k majetku, z něhož pak byly financovány křížové výpravy.

Čili: pro katolické obyvatele města světec, pro židovské trýznitel jejich předků ve Francii. Jako na islamofoba na něj nahlížejí i muslimové, neboť Ludvík IX. vedl výboje i v dnešním arabském světě (Egypt, Tunisko – zde také zemřel).

A teď co s tím? Přejmenovat město? Už se objevil i návrh nového názvu: Confluence (česky Soutok – město leží na soutoku řek Mississippi a Missouri).

Jedno koleno bělošského policisty na krku černošského delikventa – a džin z láhve byl vypuštěn. Vlastně ne jeden. Jak celé to divadlo asi skončí?

U nás to v roce 1918 začalo a skončilo mariánským sloupem, sochy na Karlově mostě byly uchráněny. A dnes ve světě?

Převzato z blogu autora s jeho svolením.