Tyto kolosy mají ledacos společného: jsou značné též svou rozlohou, jsou součástí onoho tak zvaného Třetího světa, dosud zápolícího s místy dost značnou chudobou. Oba státy momentálně oslňují svět svým hospodářským rozmachem - Čína s ročním růstem o víc než 10 procent, Indie kolem 8 procent. Ani v jednom případě není to tempo dlouhodobě neudržitelné, již dochází k sociálnímu přetlaku, nedostatečně předpokládaným dislokacím, též k honbě po zdrojích v zahraničí, bez nichž by další obrovský rozmach nemohl pokračovat. Oba státy se potýkají se značnou korupcí, rostoucími sociálními a ekonomickými rozdíly ve společnosti a s následnými výbuchy nevole. K nim nutno přičíst starosti regionální (Tibet a Xingjang v případě Číny, Kašmír a Assam v případě Indie).

Mohutné jsou ale i rozdíly: jeden stát s jednou vládnoucí stranou, daleko víc jen slovy než činy realizující pokrok socialistickou či dokonce marx-leninskou cestou, a v kontrastu druhý stát pluralistické demokracie, která se odvrátila od dřívějšího, nepříliš úspěšného experimentování se socialismem. Někdejší utopický maoismus versus tradice britského kolonialismu. Ze solidních zdrojů se dozvídáme, že demokratická Indie má víc chudoby a oficiálně komunistická Čína má víc socioekonomické nerovnosti. Na obchodě v globálním měřítku se Čína podílí 7 procenty, kdežto Indie pouhým jedním procentem. Polovina žen v Indii je negramotná, kdežto v Číně je to jen jejich jedna sedmina.

Významný je rozdíl ve váze jazyka jako komunikačního nástroje v tak početném společenství. V Číně psaná řeč je totožná, univerzální v celé zemi, jejíž dialekty se ale důkladně liší, třeba i tolik jako je rozdílná čeština od maďarštiny. Psaná řeč se tam modernizuje, zjednodušuje, aniž by se ale pochybovalo o její neochvějné legitimitě. Což ale zdaleka není případ Indie. Tam snaha prosazovat hindi – řeč na severu země - již vedla k mnohým srážkám a krveprolitím na drávidskému jihu. Řeči se liší i druhem písma. Na bankovkách bývalo kromě angličtiny vytištěno - a třeba stále ještě je – čtrnáct tak zvaných oficiálních jazyků, uvedených v abecedním pořádku: assam, bengali, gujarati – až po tamil, telugu a urdu. Vláda vyhlásila hindi za jazyk hlavní a angličtinu za výpomocnou hlavní. I když angličtinu ovládá jen menšina obyvatelstva, je to lidí daleko víc, než je tomu v Číně, tam bez historické výhody či nevýhody britské koloniální tradice. Nyní ve snaze ještě znamenitěji se ve světě prosazovat úsilí zvládnout tento již téměř univerzální jazyk bílých ďáblů je značné , ale nedovedu si představit, že by kdy byli schopni Indii lingvisticky dohnat.

Čínská společnost je oficiálně ateistická, v notném kontrastu k Indii, kde náboženství hraje obrovskou roli. Tam dosud přetrvává systém kast a podkast. Již prastaré sanskrtové texty rozdělily Indii do čtyř odlišných kategorií : 1. kněží a učitelé – tedy bráhmani; 2.vládci a vojáci; 3.obchodníci, řemeslníci, živnostníci; 4. dělníci a rolníci.

Systém kast mi byl vysvětlován s porovnáním k americkým odborům. Tam si unie aristokraticky přeplacených elektrikářů či klempířů nezadá s příslušníky zednického cechu, pro který je pod úrovní se bratřit se spolkem portýrů a tak dále. A všichni organizovaní se svrchu dívají na neorganizované. V Indii jimi jsou oni untouchables - „nedotknutelní“, též zvaní Harijan („děti boží“), jak říkával Gándhí. Dodnes vykonávají nejšpinavější práce jako je sběr odpadků. Harijanovi již nehrozí nebezpečí smrti, kdyby jeho stín dopadl na bráhmana. Politicky se jejich úděl zlepšil, smějí hlasovat a funcionáři mají zájem o jejich hlasy.

O příslušnosti ke kastě rozhoduje náhoda narození. Člověk musí žít svůj úděl, neboť na něm záleží, jak bude zrozen příště. Za exemplární splnění údělu se v následné reinkarnaci povyšuje, za nesplnění si to jeden odskáče devalvací do nižší kasty, zrozením za ženu, zvíře a třeba i brabence. Kasty jsou na sobě ekonomicky závislé, společensky se ale separují. Vzájemně se nežení, co smí jedna skupina, je tabu ve skupině druhé.

Potěšuje zjištění, že pominul zvyk tzv. suttee: už aspoň sto let se vdovy za živa nezpopelňují spolu se zesnulým manželem. Krávy však dosud nepozbyly své svatosti, beztrestně mohou vandrovat po vozovkách. „Kráva je věcí naší národní cti,“ tvrdí manifest hodně nacionalistické politické strany .

V porovnání se stavem před rokem 1980, kdy stát ekonomii příliš kontroloval a škrtil, situace se změnila k mnohem lepšímu a hospodářský rozmach dal podnět k optimismu i v zahraničí. Účetnická firma Grant Thornton v Londýně hodnotila výkon a vyhlídku 32 zemí a Indie vyšla na první místě (The Economist, 3.2.2007). Střízlivější analytiky ale zneklidňují náznaky o neudržitelnosti dosavadního tempa. Zadlužení státu je jedenácté největší na světě, již dosáhlo 80 procent hrubého národního produktu (v porovnání s 22% v Číně). Firma zaměstnávající vic než 100 pracovníků nemůže nikomu dát výpověď bez státního souhlasu. Proto se firma nebude dál rozmáhat, což ovšem vláda , závislá na podpoře komunistických stran, dobře ví, aniž by si ale dovedla poradit.

Nejbolestivější Achilovou patou Indie je bídný stav její infrastruktury. Sám ministr obchodu a průmyslu Kamal Nath přiznal , že „Bez lepší infrastruktury nemůžeme nadále dosahovat dosavadní hospodářský růst.“ (Business Week, 19.3.2007) Do té Čína investuje sedmkrát víc peněz. V bídném stavu je veřejné školství a zdravotnictví. Polovina domácností ve městech nemá k dispozici nezávadnou pitnou vodu, odhadovaná polovina předepsaných léčiv pacientovi spíš uškodí. V havarijním stavu je dopravní síť silnic, přístavy a pravidelná dodávka elektrického proudu. (Rovněž ekonomickému zdraví neprospívá, že za polovinu spotřebovaného proudu stát nedostane zaplaceno: jednak je odčerpáván ilegálně, jednak spotřebitel účty ignoruje.)

Zatímco Čína utratí na veřejné práce 9 procent státního rozpočtu, v Indii to jsou pouhá 4 procenta. A poněvadž Indie je pluralistická demokracie, v níž rozhodnutí nelze autokraticky nadiktovat, trvá pak dlouhou řadu roků, než se cokoli vyřeší. Se zdlouhavostí ruku v ruce kráčí korupce na mnohých stupních schvalovacího procesu. Korupce odhadem pozře čtvrtinu všech nákladů. Nevyhovující dopravní síť zvětšuje inflaci (nyní 6,7%). Podstatná část (odhadovaná na 40%) zemědělských produktů, potřebných k obživě národa, je ztracena – buď shnije na polích nebo podlehne zkáze při zdlouhavé dopravě. Transport výrobků japonského investora (firma Suzuki) do přístavu 1.400 kilometrů vzdáleného si vyžádá deset dní, s podstatným zdržením na hranici tří indických států, zabývajících se zbytečným papírováním. Nepřekvapuje pak rozsah disproporce přímých zahraničních investic: v roce 2006 Čína získala 63 miliard USD, kdežto Indie pouhých 8 miliard.

Číně se za posledních pár roků podařilo vytvořit síť dálnic v úctyhodné délce 40.000 kilometrů. Indie zvládla necelých 6.000 kilometrů. Ale i tam se podařilo uskutečnit několik značných projektů, například dálnici z Delhi do Kalkuty. V Indii se rekordně rozmáhá síť mobilních telefonů a investory tuze zajímají vyhlídky na výstavbu hotelů. Země má totiž prozatím k dispozici pouhých 25.000 pokojů ( kategorie tourist class), v porovnání s pouštní metropolí Las Vegas, kde je jich 140.000.

Dlužno dodat, že pravidelné letní monzuny paralyzují města a dopravu.

Čínu trápí jiné, a to hodně podstatné starosti, které si zaslouží naši pozornost v další kapitole.

Neoficiální stránky Oty Ulče