Tomboktou 52 jours, Timbuktu 52 dní, na hřbetě velblouda, rozumí se. Ještě donedávna stávala tabulka s tímto nápisem v jihomarockém městě Zagora, ale za mé přítomnosti v březnu roku tohoto už nestála, jelikož ji místní konšelstvo kázalo sejmout co nemoderní, ba zahanbující. Bodejť, kdo by dnes ještě rajtoval do Timbuktu na velbloudovi, když přece máme… A ono pendrek máme. Timbuktu, průsečík karavanních stezek, místo podivuhodného kouzla a tajemných zkazek, dávné kulturní středisko (pakli do kultury zahrneme i proslulé otročí trhy), je dnes cizinci uzavřenější, než bývaly nejtemnější kouty Afriky za časů Emila Holuba. Jinak řečeno, málokde na povrchu zemském jde zvídavému poutníku ze zemí Západu tak o kůži jako právě zde. Ostatně nejen jemu; ani domácí člověk si není jist majetkem a životem. Z celé rozlehlé oblasti o velikosti zhruba Německa s Polskem se stalo území bez vlády a správy, v němž řádí jednak bojovníci pouštního etnika Tuaregů, usilující – obtížná představa – o vlastní suverénní stát Azawad, jednak, a ještě ničivěji, zdivočelé tlupy ultraislámského spolku Ansar Dine. Jak se to mohlo stát? Jak se mohly dějiny domotat pozpátku až k těmto koncům, a kdyby alespoň už koncům?

Pomineme-li éru domorodých říší, do níž spadá i svrchu zmíněná otrokářská konjunktura (podotýkám, že šlo o otrokářství v arabské, nikoli evropské režii), bývala pojednávaná oblast částí kolonie Francouzský Súdán. Můžeme si o kolonialismu včetně francouzského myslet, co chceme, ale překážkou v navštívení města Timbuktu tehdy byla obtížná dostupnost a ne zrovna vlídné obyčeje domorodců, ne však krvavé řežby a zmatky. Tak to šlo až do dne 20. června 1960, kdy byla v hlavním městě Bamako spuštěna z žerdi trikolora Francouzské republiky, vystřídána zeleno-žluto-červenou vlajkou nezávislého (odhlédnouce od závislosti na Sovětském svazu) státu Mali. Tím dnem byl nastartován pochod od deseti k pěti a kdoví, jestli jenom k těm pěti. Převraty, puče, nejčerstvěji, ale jistě ne naposledy letos v březnu, jeden vypuzený diktátor vzápětí vystřídán druhým, co možná ještě zkorumpovanějším, vzpoury vypukající jednou zde, podruhé onde, až k stavu dnešnímu, pojmenovatelnému po staročesku blázinec nad blázinec. I není se co divit postavení mezi nejchudšími, nejzaostalejšími zeměmi světa (73 % obyvatelstva si musí vystačit s denním příjmem pod 1 US$), kdy za svobodnou republikou Mali následuje v pořadí bídy už jen Niger, Čad, Kongo a Zimbabwe. Když už jsme u těch čísel: index životní kvality (HDI) udává pro Mali hodnotu 0,309 z možných 1,0, také žádná sláva. Jak se ovšem dozvídám, je politicky nekorektní zahrnovat do analýz index HDI; korektní je, vězme, pouze to, zač si můžeme pověsit pytel viny na vlastní západní hřbet. Inu jo. Zato, nutno zdůraznit, pyšní se republika Mali jedním z nejvyšších populačních přírůstků, zdvojnásobujíc počet svého obyvatelstva každých dvacet let. 16 milionů dnes, za dvacet let 32, za čtyřicet 64, za šedesát 132, za osmdesát 264… nedělá se při té vyhlídce někomu mrňavo kolem žaludku? Ale i kdyby nebylo těch milionů tolik, k čemu vlastně je národům Mali – a nejen jim - jejich suverenita? K čemu vysvobození z koloniálního jha, když vzápětí dopajdaly k postavení na samém konci světové bídy? To je jedna stránka věci.

Ta druhá… je Mali stát převážně muslimský. Menší, úrodnější, jakž takž spořádanější a hospodářsky rozvinutější – i když také nijak zvlášť - jihozápad země hostí kromě muslimské většiny kolem 20 % vyznavačů přírodních božstev a sem tam nějakého křesťana, z čehož lze vyvodit aspoň to, že spolu nějak vycházejí. Dvakrát rozlehlejší, pouštní a všechno jiné než spořádaný severovýchod je islámský stoprocentně, z čehož zatím nevyvozujme nic a zkusme místo toho nahlédnout trochu hloub do učení Prorokova. Je mezi náboženstvími světa v mnoha ohledech unikátní, zejména však ve svém vztahu k dějinnému fenoménu zvanému vývoj. Není, nesmí být v islámu žádného vývoje, a proč také. Byla přece všechna pravda světa i zásvětí zvěstována samým Bohem v úplné a bezpochybné dokonalosti; a je nepřípustno, ba nemyslitelno chtít na ní něco měnit, o jakémsi vývoji přemýšlet.

Jenže vývoj je potvora. Dostavuje se, i když je popírán, a ne zrovna v pozitivním smyslu. Základem islámu je svatá kniha korán (al-Qura´an), vlastní poselství Boží, zvěstované proroku Muhammadovi ústy archanděla Džibríla. Obsahuje dost pasáží útočně radikálních, záštiplných, k nepřátelství vyzývajících, že z nich krev jen tak kape; a nenechává nikoho na pochybách, kdo je tady pánem: muž a muslim. Zároveň s tím však i ustanovení rozumně smírná, odpouštějící, vždy s dovětkem - vždyť Bůh je slitovný, milosrdný! S takovým islámem by se dalo v nejhorším vyjít, i když bych o roli neplnoprávného, z milosti trpěného dhimmí nijak zvlášť nestál. Krom toho jsou v koránu k nalezení mnohé pasáže nejasné až rozporuplné a muslimští učenci tak dlouho hledali jejich skrytý význam, až jej našli. A protože člověk dovede být radikálnější než sám Bůh, učinili příkazem víry mnohé, co v koránu ani nestojí, ženské zahalování například, striktní zákaz alkoholu, kamenování nevěrnic a jiný podobný folklor. Takto pojatý islám se stal základem právního řádu šaría (arabsky aš-šarí´ = cesta). Obsahuje pro náš západní vkus všelicos nechutného, nesmyslně krutého; a ani toho ještě nebylo hledačům absolutní čistoty dost, až věřícím udělali z života kriminál, v němž je neislámské a tudíž zapovězené a zničení hodné skoro všechno. Kterýmžto exkurzem se dostáváme zpátky k těm patáliím v Timbuktu, jakož i k tomu, co z nich, když Alláh dopustí, může vyplynout i pro nás.

Nechci doširoka rozebírat, co už je známo z tisku: zuřivci spolku Ansar Dine se za pokřiku Alláh! dali do rozbíjení dle svého pojetí neislámských objektů; a asi že takových není v Timbuktu moc, zařadili do té kategorie sakrální stavby vlastní víry, hrobky islámských světců a dokonce i mešity, div se té logice kdo chceš. Nebo se ani nediv; tak dopadá nechtěný, zpětný, z opratí rozumu vysmeklý vývoj. Nebyl by to ovšem Západ, aby se hned neozvali věční omlouvači a relativizátoři, nono, nemáme nad čím ohrnovat pysk, však i my křesťané jsme se něco naničili, kostelů nabořili, obrazů a soch narozbíjeli… Zajisté. Jen naši husitští předkové, na něž nepřestáváme být hrdí, co ve svatém zápalu rozbořili klášterů a upálili mnichů, že ano; a kdo se projede anglickou či irskou krajinou, zrak jeho co deset mil utkví na ruinách kdysi nádherného opatství, padnuvšího za oběť křesťanské perestrojce. Jenže, jestli si někdo neráčil všimnout, děly se takové věci naposled někdy kolem válek třicetiletých. Od těch časů se západní mravy zjemnily, skončilo pálení kacířských knih, zrušena byla svatá inkvizice, až si dnes katoličtí kněží s evangelickými pastory a bradatými popy líce líbají, o ekumenickém bratrství hymny pějí. Stručněji řečeno, prodělalo křesťanství vývoj, jejž můžeme bez nemístné stydlivosti nazvat kladným. Islám, rozhodnuvší se nebrat vývoj na vědomí, jej prodělal také, jenže dopadl – a ještě dopadá – obráceně. Ale zpátky k těm blázincům v Mali.

Proč nezasáhne armáda, ptáme se, ne zvlášť početná, ale pro tak chudobnou zemi pořádně drahá… nu proč: slouží přece k pořádání pučů, co jí je do nějakého Timbuktu. Že stojí ono město včetně hliněných mešit a posvátných náhrobků pod ochranou UNESCO… o důvod víc rozmlátit všechno na cimpr campr, hle, když bere něco v ochranu organizace nevěřících, jistě jde o dílo ďáblovo, nic, synové Prorokovi, krumpáče a sochory do rukou, a do toho! Ledaže by si vzpomnělo Nato a zasáhlo jako před rokem tamhle v Libyi, ale je k takovým skutkům čím dál méně chuti, no, žádný div. Ještě se nic neděje a už jsem na internetu četl vzteklých kritik na adresu dobyvačného, válkychtivého Západu, kdo by si chtěl vysloužit pověst krvežíznivce jako svého času jistý vyvrhel jménem G.W. Bush, není-liž pravda. Je to africká záležitost a musí ji vyřešit Afričané, dal se slyšet jeden vysoký reprezenzant evropské politiky za souhlasného mručení svých kolegů, z čehož se dá odvodit, že se nestane nic. Jakáž pomoc, musíme se smířit s pomyšlením, že je svět zase o pár nenahraditelných památek chudší, inšalláh. Brával na sebe Západ zodpovědnost za dění v odlehlých částech světa, ono kiplingovské břímě bílého muže, ale ty časy jsou pryč, a kdo by v sobě ještě cítil zbytek něčeho takového, ať se s tím raději moc nepředvádí, jelikož by to bylo buzení duchů odporného kolonialismu. Čímž jsme, pěkně a korektně, z té šlamastyky venku.

Kdyby zase nebylo toho, že si vývoj nezapovídá jen islám, ale v posledních desítiletích i západní civilizace; a neměla by. Neměla by zavírat oči nad vcelku spočítatelnou vyhlídkou: půjde-li všechno jako dosud – a neukazuje se důvod, proč by nešlo - budou mít muslimskou většinu první evropské země nejpozději kolem roku 2060 a spíš ještě dřív; a netěšil bych se příliš, že je někde hranice, na níž se ten postup zastaví. Půjde pak o to, jaký typ islámu se prosadí. Zda integrovaný, generacemi pobytu zesvětštělý, v což bych ale moc nedoufal; ono se ukazuje, že v druhé a dalších generacích se muslimská komunita spíš radikalizuje, na přísnější výklad učení Prorokova rozpomíná. Jistěže ne celá, ale není to hlas umírněné, kdož ví, možná i většiny, který o sobě dává nejvíc vědět; snad se vším nesouhlasí, ale ani neprotestuje. Nebo budou udávat tón ti, kteří berou doslova nejen korán, ale i všechno, co k němu přilepili nesmlouvaví vykladači? Hrozí ale i třetí, nikterak vyloučená alternativa: že ke slovu a k činu přijdou zběsilci, jimž je sám islám málo islámský. Takoví, jací pobíhají s krumpáči po Timbuktu demolujíce stánky své vlastní víry. Trojí možnost, třetí horší než druhá a druhá než první. Máme čekat, až která se na nás sesype? Nebo si máme začít dělat starosti? Jestli ano, jaké?

Nejhorší, čeho se může dopustit člověk ve vztahu k budoucností, je mávat povzneseně rukou, ach, co bude za čtyřicet, za padesát let, jistě se všechno nějak urovná… Nedbat varujících příkladů, nějaké Timbuktu, nějaké Mali, to se u nás přece nemůže stát. A odváží-li se už pohledu do budoucna, počítat vždy jen s nejpříznivější možností, jak se stalo zvykem a málem i příkazem v diskuzích jako je tato. Uskuteční-li se přesto odmítaná alternativa, bědovat a naříkat, to jsme nechtěli, tak jsme si tu budoucnost nepředstavovali, to jsme přece nemohli vědět. Mohli a měli. Jen během mého života jsem slyšel tyto příšerné věty říkat třikrát; a třebaže se toho sám nedožiji, nepřál bych svému potomstvu, aby je slyšelo ještě počtvrté. Dobré výsledky jsou k tomu, abychom se z nich těšili. Zlé, abychom se na ně připravili. Bohužel se dostavují mnohem, mnohem častěji.

Hannover, 28. července 2012