aneb Co bychom už mohli pomalu znát

Poradím ti, milý synu, jak se staneš úspěšným prognostikem: jsou-li noviny s televizí samý jásot a samé naděje, předpověz průšvih, a obvykle se nespleteš. Ještě mám v dobré paměti, co plesání a šťastných očekávání bylo před půldruha rokem kolem těch pozdvižení v Egyptě, v Sýrii i jinde, co nadějeplných řečí o islámské demokracii, o jasmínové revoluci, o arabském jaru… Přišlo mi srovnání s podobně slaveným a nadějemi věnčeným Pražským jarem, a zlá předtucha ovanula ovanula duši mou. Ještě budeme jednou říkat – zlatý Mubarak, zlatý Asad, zavěštil jsem tenkrát… no, a už je to tady.

Ne že bych se z toho radoval. Egypt mi bylo dopřáno poznat spíš tak mimochodem a zkraje; Sýrii jsem si však probrouzdal dosti podrobně krátce poté, co zemřel zakladatel dynastie Háfíz al-Asad a nastoupil jeho zdárný synáček Bašár. Do diskuzí o věcech politických se se mnou pochopitelně nikdo nedával, měl jsem ale oči kolem nosu a svou třicetiletou zkušenost s totalitou dosti podobného charakteru, i mohl jsem nasávat mně tak povědomou atmosféru strachu a vyděšené horlivosti, ledaže v mnohem koncentrovanější podobě. Sám na sobě, cizí poutník s rancem na zádech, jsem tíhu diktatury nepocítil; lidé ke mně byli vlídní, přátelští, neúchylně poctiví, a kdybych měl pojmenovat své tehdejší pocity, byla to především lítost. Býval bych těm hodným lidičkám přál… ale co? Dodnes nevím.

Osvobození z tyranie? Dobře; ale jaké? Známe osvobození, po nichž následovala mizerie horší předešlé, i naše drahá vlast si nejméně jedno takové prodělala. Demokracii? Dobrá; ale jakou? Není dnes na tom světě lotroviny, aby si nevepsala ve štít něco demokratického, ne, po půlstoletí marných pokusů o vývoz demokracie do různých beznadějných končin si nelze dál nic namlouvat. Která společnost má demokracii zapsanou v genech, dávno se jí stala, která ne, darmé jsou pokusy ji naočkovat zvenčí, dobrým slovem ne, a na komando teprve ne. Egypt, Sýrie, Persie, Irák, země nejstarších civilizací, kdyby byly demokracie schopné, už by ji během pěti tisíc let svých dějin vynalezly samy, bez venkovních rad a a importů. Ale nevynalezly. Dokonce se zdá, že čím víc snahy o převzetí západních vzorů, tím hůř to dopadá. Býval v Egyptě za vlády chedívů a mameluků, v Sýrii pod žezlem tureckých sultánů pořádek, jaký bychom si asi neradi dávali líbit, ale přece jen pořádek. Ještě pod britským protektorátem a francouzským mandátem jakž takž trval. Přišly ale převraty a revoluce, národní, socialistické, demokratické, odjinud odkoukané, a…

Snad se to nemělo stát. Snad jsme neměli těm národům navlékat náš společensko-politický kabát, padne jim stejně jako nám turban a hidžáb. Neměli jsme jim vymlouvat jejich sultány a jiné autokraty, pod nimiž možná nebyli kdovíjak šťastní, představovali ale jejich přirozený, z přirozeného vývoje vzešlý způsob vlády; jakmile na místo sultánů nastoupili prezidenti a místo vezírů poslanci, započal rozvrat, a každým pokusem o reformu se jen prohlubuje. Ne, neočekávám nic zvlášť skvělého od egyptské revoluce, tím méně od těch syrských rumrejchů, co je celý Západ nestačí podporovat – naštěstí jen slovy - vidíce v nich naději lepšího příští. Bašár al-Asad je bezpochyby mizera a tyran. Cokoliv a kdokoliv přijde po něm, nebude o nic lepší, spíš horší a nejhorší, kdepak, jen nechat ležet zašpuntované lahvičky v písku východních pouští, z nerozumu otevřeny, vystoupí z nich nenávistný, ničivý džin. Mohli bychom to už pomalu znát.

Nebudu džina jmenovat, třebaže mě prsty svědí. Pohleďme ale tam, kde už jasmínové revoluce zvítězily a byly uspořádány volby: ve všech případech z nich vyšly vítězně islámské strany o různé intenzitě horlivosti. Západní komentátory to maličko zarazilo, hned se ale začali utěšovat: zaplaťpámbu jsou ta muslimská bratrstva ještě vcelku umírněná, hlavně že se neprosadili nejdivočejší radikálové, saláfisté, džihádisté a jiní takoví. Ó běda! Kolikrát se takhle utěšovali různí analytici a kremloznalci, on sice je tenhle Andropov bolševik, ale umírněný, dá se s nám jednat… on je sice tenhle Rafsandžání ajatolláh, ale umírněný… Také to bychom už mohli pomalu znát: nejde o to, který panák je ve svých projevech zdrženlivější a který to bere od podlahy, nýbrž z jakého předpokladu vychází. Je-li jím mesiášská víra, ať politická či náboženská, sebe za jedinou pravou mající a žádný dišputát nepřipouštějící, lze si veškerou umírněnost strčit za klobouček. Destruktivní prvky, v každém mesianismu obsažené, se projeví buď hned a s rachotem přenáramným, nebo o něco později a méně rabiátsky, výsledek však bude týž. Musí, nemá-li být obětován sám základ spásného učení, k čemuž samozřejmě není ochoten ani nejsmělejší reformátor.

Výsledek arabských jar je už teď možno pozorovat dvojí. Jedním je svízelná, nic kalého neslibující situace křesťanských menšin. Ne že by je vítězové jasmínových voleb vyháněli či zakazovali jejich obřady, ale všelijak je omezují, vymýšlejí si šikany, blahovolně přihlížejí násilnostem. Je nesnadné být v Egyptě koptem či chaldejským křesťanem v Iráku; a neradostno pomyslet, co asi čeká příslušníky křesťanských obcí, zvítězí-li opravdu v Sýrii difuzní síly protiasádovské opozice, jak se kdekdo nepřestává těšit. Žádný div, že koptům nevadil Mubarakův režim a syrští pravoslavní křesťané majíce si vybrat z obou zel menší, podpořili asadovskou dynastii. Vítězství muslimsky pojaté demokracie může znamenat zánik tisíciletých křesťanských kultur, i nevím, máme-li se z čeho radovat.

Ještě závažnější a ničím dobrým nevonící je druhý plod arabských jar. S úzkostí pročítám zprávy… no, ve chvílích, kdy píši tyto řádky, trvá jakés takés příměří mezi Izraelem a šéfy Hamásu, ještě uvidíme, jak na dlouho. Jestli nevydrží, jestli zase začnou padat na izraelská města rakety a do Gazy vtrhnou na oplátku tanky s Davidovou hvězdou na pancíři, může z toho být mazec přesahující hranice onoho bláznivého koutu světa, jemuž se říká Blízký východ. Tím spíš, že Izrael stojí zády ke zdi víc než kdy předtím. Vítězství egyptských islamistů, jakkoli umírněných, zpochybnilo dohody, jež uzavřel svého času nejmoudřejší z arabských státníků Anwar as-Sádát a jeho nástupce Mubarak dodržoval, i když s žádným obzvláštním nadšením. Kruh nepřátelství kolem Izraele se tak ještě víc sevřel; k tomu připočtěme volební triumf prezidenta Obamy a očekávatelné rozvolnění tradičního americko-izraelského spojenectví, k tomu apokalyptický scénář finálního střetu s Íránem, podaří-li se ajatolláhům za stálých protestů Západu dohotovit jadernou zbraň… poprvé za celou existenci státu Izrael jsem na pochybách, má-li dostatek sil ji obhájit.

On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými… tak praví korán, súra Pokání, a není to veršíček do památníčku, ale program. Nedoufám, že je v arabsko-izraelském konfliktu možný trvalý klid zbraní, ať zasedne kolik chce konferencí za kolika chce kulatými stoly, vždy jen kratší či delší přestávka, po níž nepřátelství vzplane nanovo. Až se tak zase stane, můžeme očekávat hlučnou ofenzivu výtek a povzneseného nabádání na adresu Izraele, jak už je v takových případech obyčejem, kdežto na hlavy palestinských atentátníků a raket odpalovačů se snese vlahý deštík omluv a chápavého porozumění. Proč ta disproporce… křupanský, z módy vyšlý antisemitismus se připozměnil v intelektuálnější antiizraelismus, četl jsem kdesi. Zčásti to tak může být; po jistých zkušenostech není dnes oportunní být antisemitou. Celá příčina však, troufám si tvrdit, tkví jinde: v okolnostech založení státu Izrael. Sionistické hnutí mělo ve svých začátcích silný náboj socialistický, kolektivistický; ne náhodou se nejkomunističtější společenství moderního světa, kibuc, zrodil právě mezi židovskými přistěhovalci do Palestiny. I předpokládali sovětští vůdcové, následováni svými československými ocásky, že se Izrael stane jejich předmostím na Blízkém východě, bránou do Středomoří. Jenže otcové izraelské samostatnosti nebyli takoví blázni; spočítali si, jaké štěstí by asi kynulo jejich znovunalezené domovině pod Stalinovým komandem, a přiklonili se k Americe. K Západu. To jim nebylo odpuštěno. Proto dnes musí Izrael vzdorovat dvojímu obklíčení: z jedné strany arabským revanšismem, z druhé vysoce vlivnou levicově intelektuální frontou Západu, jejíž naděje zklamal.

Nepřidávejme se k tomu. Nezkoušejme hrát roli nad věcí stojících soudců. Poznal jsem obojí stranu sporu, a našel jsem v Izraeli víc pochopení pro věc Palestinců, než bych za těch okolností čekal; na arabské straně jen čirou, vražednou nenávist, nepřipouštějící ani stín objektivity. "Germany good, Hitler good," liboval si takový dobrácký strejda, co jsem s ním seděl u kafe, když jsem mu vyjevil svou státní příslušnost. Proč je Hitler u Arabů good… inu, protože tak skvostně zatočil se židy, že ano. Mám i jiný, o něco starší zážitek: vyjel jsem si v roce 1969 ještě nahonem do Skandinávie, než bolševik tu dubčekovskou vymoženost zatrhne. Československo bylo po sovětském vpádu snad nejpopulárnější zemí světa, i navázal jsem spoustu letmých známostí, vedl mnoho rozhovorů a zaznamenal mnoho sympatií pro naši věc. Sympatie ovšem není totéž co pochopení; jediný, kdo nám na Západě doopravdy rozuměl, byli izraelští židé. Na lodi z Hammerfestu na Lofoty jsem vedl delší rozhovor se dvěma postaršími turistkami z Izraele, v němž došlo i na Hitlera, na Osvětim a takové věci. K mému podivu z nich nevinily jen nacisty, ale nacházely část viny i u sebe, ve vlastní židovské trpělivosti. "To, co se stalo," prohlásila mladší z dam, "se stalo proto, že jsme si to dali líbit. Už nikdy si nedáme nic líbit."

A nedají. Třikrát se pokusila arabská přesila vymazat z mapy Izrael, a třikrát odtáhla s krvavými nosy. V tom smyslu je třeba chápat i současnou fázi konfliktu. Nikdo si nesmí myslet, že si Izraelci dají líbit ostřelování raketami nebo se spokojí s protesty a rezolucemi. Dějiny je příliš názorně poučily, že ústupek nepříteli, který neuzná jiný výsledek než konečné zničení, postaru Endlösung, je jen povzbuzením k dalšímu násilí, ať si o tom levičácké holubičky míru myslí co chtějí.

Izrael má nejvýkonnější armádu světa. Má nejmotivovanější, ukázněné, k obětem nejpřipravenější obyvatelstvo. Je otázka, bude-li to v obklíčení islamistickými režimy a teroristickými spolky z jedné strany, pokrytectvím intelektuálních elit Západu z druhé, natrvalo stačit. Kdyby ne, kdyby dosáhly svého síly Hamásu, Hizballáhu, íránských ajatolláhů a všeho druhu džihádistů za přímé či nepřímé podpory pseudodemokratických režimů, co jich vzešlo z arabských jar a jasmínových revolucí… pak, lze se obávat, bude následovat druhá šoa, před níž zbledne vše, co v tom oboru předvedl břídil Hitler. Stane-li se tak, málo budou platné všechny nářky, jaké se tak zpravidla ozývají, když se stojí nad rozbitým nádobím… tak jsme si to nepředstavovali, to jsme si nemysleli, to jsme nechtěli. Třeba nechtěli, ale napomáhali. Prokletí a hanba na vás, krasoduchové, z níž se už nevymluvíte.

I když… kdoví. Veliká je schopnost světa nápravců všechno před sebou omluvit a osoravedlnit, za nějaký čas pak znovu kárat a nabádat, jedním okem blesky hněvu metajíce, druhé ohleduplně zakryté. Což bychom už také mohli pomalu znát.

Hannover, 21. listopadu 2012