Začátkem 50. let 20. století bylo v intelektuální módě varovat před přelidněním planety Země. Široká směsice osobností, vědci, umělci, různé celebrity, všichni se vyjadřovali k hrozícímu neštěstí a hladomoru. Byl mezi nimi Einstein, Arthur C. Clarke, Jacques Cousteau i B. F. Skinner. Vznikl dystopický film Soylent Green a dystopická kniha Místo, místo! Více místa!, pojednávající o otřesných životních podmínkách na Zemi zavalené davy lidí, jejichž pouhé počty nenávratně zničily životní prostředí a vedly k hladu, válkám a utrpení.

Intelektuální móda je stejně proměnlivá jako délka módních sukní. V současné době se kazatelé morálky vyjadřují hlavně na témata, jako je rasismus, xenofobie a globální oteplování. Přelidnění bylo jaksi zapomenuto. Mimo jiné proto, že ve velké většině světa proběhla během posledních 50 let tzv. demografická revoluce spočívající v prudkém poklesu počtu narozených dětí. Netýká se to jen Evropy a USA, ale rovněž většiny Asie, Latinské Ameriky a dokonce i podstatné části muslimského světa, aspoň té vyspělejší části.

Abych to ilustroval – následující graf pochází ze skvělého serveru gapminder.com a vybral jsem pro něj pár zemí z různých konců světa. Za Evropu jsou tam Francie a Polsko (oranžové), za Latinskou Ameriku Mexiko a Brazílie (žluté), za muslimský svět Alžírsko a Írán (zelené) a jako zástupce východní Asie je v grafu Thajsko (červené).

Vidíme, že s výjimkou evropských zemí přetrvávala dlouho všude celková plodnost mezi 6-7 dětmi na ženu. Kolem roku 1970 začala prudce klesat a po jedné generaci poklesu se ustálila mezi 1,5-2,5 dětmi na ženu, kde se drží dodnes. Běžná turecká rodina má dnes dvě děti, íránská, tuniská nebo marocká rovněž. Množství obyvatel na Blízkém východě dosud roste, protože demografie má svoji setrvačnost (silné ročníky ze 60. let dosud žijí), ale celkový trend je stejný jako v Evropě či ve východní Asii. Tamní společnosti budou mít kolem roku 2040 problém spíše s prudkým přírůstkem seniorů dožadujících se péče než s tím, že by měly přebytek svalnatých mladíků. To nebudou zrovna optimální podmínky pro nějaký expanzivní džihád; i když existují zajímavé výjimky, jako je pásmo Gazy nebo šíitský Jemen, které si stále udržují plodnost kolem 4 dětí na ženu. Z toho mají jejich sousedi (Izrael, Egypt, Saúdská Arábie) jistě radost už teď.

V zemích se špičkovým zdravotním systémem je pro udržení celkového počtu obyvatelstva klíčová hodnota 2,08 dítěte na ženu. V chudších zemích, jako je Egypt nebo Alžírsko, se tato hodnota blíží spíše 2,5 dítěte na ženu, protože dětská úmrtnost je větší. Vezmeme-li tedy v úvahu tuto skutečnost, dá se říci, že valná většina světa již dosáhla stavu, kdy se populace během pár let stabilizuje a za jednu další generaci začne přirozeně klesat.

Na světě je však jeden velký region, pro který to neplatí, a tím je subsaharská Afrika. Porodnost v této oblasti běžně překračuje 4 děti na ženu a často i 5. Rekordmanem je Niger se 7,58 dětmi na ženu. Podíváme-li se na země světa seřazené podle plodnosti (údaje z roku 2012), najdeme v první desítce jen jednu neafrickou zemi (Východní Timor, jehož absolutní populace je velmi malá – 1,1 milion lidí) a do první dvacítky se kvalifikuje jen jedna další neafrická země světa – Afghánistán. Ze 45 zemí, jejichž míra plodnosti překračuje 4 děti na ženu, je jen 7 neafrických. Průměrná plodnost subsaharské Afriky je 4,42 dítěte na ženu!

Jediná oblast subsaharské Afriky, kde celková plodnost poklesla do hodnot běžnějších ve zbytku světa, je jižní Afrika. Průměrná plodnost v JAR je 2,40 dítěte na ženu, v Botswaně 2,64 dítěte na ženu. Tyto země jsou zároveň těžce zasaženy epidemií HIV/AIDS mezi dospělými i dospívajícími, takže při těchto hodnotách plodnosti bude jejich populace ve 21. století spíše pomalu klesat. Ostatní části Afriky to ovšem více než vyrovnají…

Podle odhadů OSN bude mít Afrika koncem 21. století více než 4 miliardy obyvatel (viz Washington Post). Jen obyvatelstvo Nigérie má do roku 2100 vyšplhat na otřesných 914 milionů lidí, bude se tedy blížit Indii a Číně. Lagos je vůbec první a jediné město světa, které má reálné vyhlídky na to dorůst do velikosti 100 milionů obyvatel. Pro srovnání - v roce 1900 měla tehdejší britská Nigérie 16 milionů lidí, tj. téměř 60x méně, a hlavní město Lagos mělo 41 700 obyvatel! Neumím si představit, jak se tam bude žít.

Ještě jedno srovnání. V současné době přibývá v Africe každý rok cca 50 milionů lidí (opravdu přibývá, tj. rozdíl mezi narozenými a zemřelými). To je obrovské číslo: z praktického hlediska se v Africe narodí každý rok jedna nová Británie nebo Francie, každé dva-tři roky nové Rusko a každých šest let nové Spojené státy americké. Ale bez odpovídající infrastruktury.

Takové množství lidí znamená obrovský nápor na (silně omezené) možnosti místních ekonomik, co se produkce potravin a vody týče, o dalších důležitých potřebách pro život (bydlení, léčiva) ani nemluvě. Se zachováním divoké přírody nejspíš nemůžeme vůbec počítat. Prudký nárůst počtu mladých mužů v populaci bývá také spojen s násilnostmi a válkami (teorie Youth Bulge) – a rovněž s masivní migrací z rodné země, která se čistě nahuštěním lidu stala neobyvatelnou. A to je důvod, proč se o toto téma musí zajímat i evropské země.

Nevíme samozřejmě jistě, zda se africké obyvatelstvo během 85 let ztrojnásobí. Historie přináší občas nečekané zvraty. V tak přelidněné části světa s nepříliš kvalitní infrastrukturou může vypuknout např. nějaký nový „černý mor“ či jeho ekvivalent, který nebude současná medicína s to zastavit. Leč to je ve hvězdách. Jestliže úředníci z OSN tvrdí, že očekávají populační nárůst Afriky až na 4 miliardy lidí, bude rozumné s tím počítat – aspoň jako s pracovní hypotézou. Lidé, kteří modelují vývoj klimatu, se běžně zabývají modelováním až do roku 2100. Populační vývoj subsaharské Afriky je minimálně stejně závažné téma, rozhodně jej však stejně často nevidím v médiích. Snad má toto téma v očích evropských intelektuálů stigma rasismu, to je ovšem nemístná přecitlivělost.

Téměř každý obyvatel Afriky už slyšel o zemi zaslíbené na severu, kde je o člověka postaráno, jakmile vyřkne magické slovo „azyl“. Výzkumy veřejného mínění naznačují, že nejen v subsaharské Africe je Evropa vnímána jako velmi žádoucí migrační cíl. Na otázku, zda by migrovali do Evropy, odpovídají místní obyvatelé kladně až v 50-60 % případů (viz výzkum) a 3-15 % říká, že už v tomto směru podniklo konkrétní kroky. Preferovanými cílovými zeměmi bývají Itálie, Francie, Španělsko a Německo.

Po dlouhou dobu platilo, že jižní hranicí Evropy není ani tak Středozemní moře, jako Sahara. Autoritářské režimy v severní Africe neměly přílišný zájem pustit si na vlastní území miliony migrantů ze subsaharských zemí. Určité množství černých Afričanů našlo práci např. v libyjském ropném průmyslu, ale Kaddáfího režim (Libye je sice plošně velká, ale nedosahuje ani 10 milionů obyvatel) dobře chápal, že kdyby připustil masovou migraci směrem na sever, byl by obrovskými masami migrantů rozvrácen zevnitř. Navíc byla geografická situace vhodná pro drobné vydírání – Tripolis mohl uzavřít výhodné dohody s Římem a dalšími státy, čerpat výhodné „rozvojové půjčky“ beze splácení a čas od času pustit na moře jeden-dva čluny, aby připomněl nezbytnost dalších „rozvojových půjček“. Naproti přes moře seděl ve Věčném městě pan Silvio Berlusconi, který sice neměl takovou moc jako Kaddáfí v Libyi, ale osobnostně se velkému Muammurovi poněkud podobal, takže harmonie mezi oběma státníky byla téměř dokonalá.

Jenže přišlo „Arabské jaro“, které vedlo k pádu několika režimů. Mezi nimi byla i Kaddáfího libyjská říše. Lví roli v jeho svržení sehrály evropské mocnosti, které se možná (kromě jiného) tímto způsobem excentrickému plukovníkovi pomstily za jeho dlouhodobou perfidnost. Slíbený zázrak demokracie se však nedostavil. Místo toho vzniklo v Libyi cosi jako hnisavé ložisko plné kmenových válek a džihádu. A zejména mocenské vakuum, v němž se rychle etablovala pašerácká mafie vydělávající neskutečné peníze na migrantech, kteří platí mezi 5-8 tisíci eur za cestu. V souladu s moderními poznatky businessu a marketingu jim bývá nabídnuta „all inclusive“ služba, která zahrnuje i odvoz z rodného regionu, překročení Sahary, úplatky pro libyjské bandity atd. (Dal by se parafrázovat jistý politický slogan: „Prostě vás tam dostaneme.“)

Takové služby samozřejmě přilákaly obrovské množství zájemců. Za poslední rok se počet lidí ve člunech zdesateronásobil. Jen za minulý víkend vytáhla italská marína z moře pět tisíc lidí. Na libyjském pobřeží čeká v době, kdy toto píšu, až milion lidí na ten svůj člun. Nejspíš by jich tam čekalo ještě daleko více, nebýt toho, že těch člunů není neomezené množství a že mafie, která celý proces řídí, si v zájmu vysokých zisků vynucuje poměrně vysoké kartelové ceny za „jednosměrnou jízdenku“.

I kdybychom ignorovali skutečnost, že převoznické kartely podléhají Islámskému státu v Libyi a odvádějí mu ze svých zisků daně; i kdybychom ignorovali podezření, že na člunech se plaví rovněž operativci islámských teroristických organizací – a to bych přitom nikomu ignorovat neradil – zbývá zásadní otázka, co s takovým stěhováním národů. Které má navíc, už jen vzhledem k výše uvedeným demografickým údajům, vysokou pravděpodobnost dalšího zhoršení.

První otázka zní „pouštět či ne“. Já mám osobně v tomto směru jasno a moje odpověď zní NE.

Jeden důvod je morální - jako Evropané neneseme žádné zavinění na tom, že africké vlády dlouhodobě zanedbávají populační explozi ve svých zemích, není tudíž spravedlivé, abychom museli řešit následky téhož. Ani my, ani zbytek světa.

Druhý důvod je praktický – tak masová migrace je pro Evropu neúnosná ekonomicky i společensky. Dospělí muži bez vyššího vzdělání a bez znalosti místního jazyka mají v Evropě prakticky jen jednu budoucnost – jako dlouhodobí klienti sociálního systému přivydělávající si po straně různými joby načerno (v lepším případě nekriminálními pracemi, v horším obchodem s drogami a dalšími aktivitami, které nevyžadují kvalifikaci a slibují velký zisk za velký risk). Stupeň automatizace a mechanizace v dnešním průmyslu prakticky vylučuje, aby se dnešní migranti zapojili do pracovního procesu stejně, jako migranti v Americe před 100 lety (tj. se sbíječkou a lopatou). Co se společenského nebezpečí týče, na mírové soužití mezi takto odlišnými kulturami nevěřím, zvláště, je-li na jedné straně islám (a to je, protože mnoho migrantů pochází právě z islámské části Afriky). Jeden mladičký sociolog mi v debatě vytknul, že tímto postojem potlačuji vlastní lidství(!), inu, taky pohled. Já si zase myslím, že je nelidské pomáhat rozjíždět proces, který může skončit závažnými etnicko-náboženskými konflikty a válkou. Jakékoliv signály, že Evropa je ochotna přijímat větší množství migrantů, proto považuji za šílenství a potenciální civilizační sebevraždu. Řada humanitních intelektuálů si bohužel myslí opak a opak také radí našim politickým zástupcům (ale o tom jindy).

Pokud převáží postoj „vracet migranty na africkou půdu“, bude nutno se zeptat JAK. S Alžírskem, Marokem, Tuniskem a Egyptem se lze nějak dohodnout – všechny vyjmenované země mají svoje vlády, svoje policejní složky, a v případě vyššího politického a ekonomickou zájmu dokáží v určité míře spolupracovat. Tyto země by asi – budou-li k tomu patřičně motivovány, nejspíš penězi - dokázaly svoje jižní saharské hranice uhlídat dostatečně na to, aby se příval migrantů ztenčil v pouhý pramínek. Problémem je anarchická, krvácející Libye, které pořádně nevládne nikdo a která má závažný problém s islámským radikalismem. Pokud Evropa něco neudělá, budou z jejího pobřeží i nadále vyplouvat čluny nacpané lidským nákladem.

Obávám se, že to „něco“ bude muset být plnohodnotná válečná operace proti novodobým pirátům z Kyrenaiky, kteří nepochybně budou svoje nesmírně ziskové podnikání hájit se zbraní v ruce. Nebylo by to ostatně v historii poprvé. Libyjské pobřeží bývalo notorickou zónou pirátství a bezpráví už v dobách starého Egypta. Americká námořní pěchota vznikla v roce 1801 právě proto, že bylo potřeba potlačit otrokářské vládce v Alžíru, Tunisu a Tripolisu. Vyžádalo si to tehdy hned dvě války.

Jeden z důvodů, proč jsem proti zavádění jakýchkoliv kvót na migranty, je ten, že jde jen o nebezpečné odsouvání problému na pozdější dobu, kdy jeho řešení bude horší, ne-li nemožné. Africká populační exploze je s to Evropě dodávat miliony migrantů ročně po nejbližších sto let, aniž by přitom v Africe samotné začalo nějak ubývat obyvatel. Pod takovým přívalem cizích kultur a národů by současná evropská civilizace zanikla stejně jistě, jako kdysi byzantská civilizace pod nově příchozími Turky a keltská civilizace pod náporem Germánů a Slovanů.

Je možné, že někdo se na tento proces těší, možná i proto, že vlastní zemí lehce pohrdá (a namlouvá si, že jemu se při té příležitosti určitě nic nestane). Já si ale nemyslím, že by bylo pro lidstvo (natož pro nás) lepší, kdyby se Evropa změnila na severní pobočku Afriky. Evropa je Evropa a Afrika je Afrika. Mají každá svoji cenu, ale tahounem vědeckého a kulturního rozvoje byla posledních 20 generací ta první, a pokud se Evropa změní v nové Somálsko či Niger, dá se čekat, že její příspěvek k celkovému fondu hmotného i nehmotného bohatství lidstva se zmenší úměrně tomu. O kvalitě života ani nemluvě. Malou ochutnávku máme už nyní ve Francii a v Itálii - v ghettech a táborech, které měsíc od měsíce rostou. Nechtěl bych, aby takto vypadala Praha.