19.3.2024 | Svátek má Josef


ŠVÉDSKO: Váhavě do rukou ženy

6.12.2021

Švédské ženy získaly právo volit do parlamentu takřka přesně před sto lety. Další století trvalo, než první žena stanula v čele vlády. Stalo se tak nyní s nástupem Magdaleny Anderssonové do funkce premiérky. Je to přelom, nebo jen zajímavost?

Když byla Anderssonová vybrána pro úlohu pokračovatelky dosavadního sociálně-demokratického premiéra Stefana Löfvena, dostalo se jí v parlamentu velkého potlesku.

Její vzestup až na vrchol nebyl chápán jen jako její osobní úspěch, ale milník pro švédskou společnost, která z rovnosti, genderové i jiné, udělala otázku své vlastní identity. I když, jak dodávají mnozí, jedna věc je to, co se ve společnosti považuje za důležité, a jiná to, co se pak doopravdy děje.

Vlastně už sám fakt, že Magdalena Anderssonová je vůbec první ženou v čele vlády, je překvapivá. Jednak proto, že všechny severské země už premiérku měly, někdy dokonce opakovaně.

A pak také proto, že právě Švédsko samo sebe vidí jako premianta v oblasti genderového rovnostářství. Při pohledu na statistiky skutečně vidíme, že ve Švédsku mají vyšší podíl žen v parlamentu i na manažerských pozicích než v Dánsku, Norsku nebo Finsku.

V debatě zaznívaly různé názory. Třeba že je to vlastně jen náhoda, že zatím žádná švédská premiérka nebyla. Prostě to zatím nevyšlo a jednou to vyjít muselo. Proti tomu stojí názor, že švédská politika není vůči ženám zas tak vstřícná, jak by to mohlo vypadat na první pohled.

Jeden důvod spočívá v tom, že ačkoliv je i sama švédská společnost velmi rovnostářská, pořád platí, že mnoho lidí ženy v nejvyšší funkci vědomě, nebo často i nevědomě nechce. Premiérkami se skoro staly už dvě ženy, Anna Kinberg Batrová a Mona Sahlinová. Sice stály v čele svých stran, ale až na vrchol se nedostaly.

Podle jedněch se staly obětí mužského spiknutí, nebo přinejmenším podlehly přísnějším kritériím uplatňovaným na ženy. Neustály neúspěchy nebo skandály, které by podle názoru jejich obhájců mužští politici snadno obhájili.

Souvisí to rovněž s tím, jak si lidé představují správného lídra. Dokonce i ve švédské společnosti, silně orientované na spolupráci a potlačování agresivity, existuje poptávka po bojovném politickém vůdci. A této představě prostě lépe odpovídá muž. Ženu s podobným jednáním lidé vnímají spíš jako nepříjemnou osobu.

Zajímavé je, že i Anderssonová, bývalá závodní plavkyně, je považována za prý zbytečně útočnou parlamentní polemičku.

Roli může hrát i jiná věc. Aby se někdo ve Švédsku stal premiérem, nejpravděpodobněji musí stát v čele sociálně demokratické strany, jež je historicky nejvýznamnější politickou silou. Jenže tato strana je relativně tradicionalistická, silnou úlohu v ní hrají odbory, lidé z průmyslu a jde o prostředí pro ženy relativně nehostinné.

Za zmínku stojí, že Anderssonová dostala od svých kolegů za úkol nemožnou misi, o kterou asi neměl každý zájem – její strana po letech v Löfvenem v čele asi míří k porážce v blížících se volbách. Pak třeba vstanou noví zájemci o vedoucí post.

Opakovaně se též stalo, že některé švédské političky nedosáhly na vrchol proto, že samy neprojevily dost důrazu. Například se nakonec rozhodly pro jednodušší kariéru v mezinárodních institucích, jako je Evropská komise, nebo si zvolily méně exponovanou pozici ministryně.

Přitom ve švédské politice najdeme řadu úspěšných žen, například šest z osmi parlamentních stran má předsedkyně, z toho dvě pocházejí z Burundi a Íránu, Švédsko tedy v tomto ohledu plní ideál rovnosti a otevřenosti velmi pilně.

Jenže z těchto stran se premiéři obvykle nerekrutují, čekalo se na sociální demokraty. A zatímco pro menší uskupení může být žena v čele výhodou, protože je ozvláštňuje a přitahuje pozornost, pro velkou stranu může být spíš nevýhodná.

Teď se tedy dočkala Magdalena Anderssonová. O to zajímavější je pohled na její vládu. Skoro všechna důležitá ministerstva, jako jsou finance, spravedlnost nebo obrana, obsadí muži, výjimku tvoří asi jen ministerstvo zahraničí v čele s mezinárodně známou Annou Lindeovou.

Ženy budou sedět hlavně v „pečujících“ oborech, jako je integrace, školství, zaměstnanost nebo kultura. To jsou ty paradoxy.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus